Byly časy, kdy domáhat se odškodnění bylo celkem beznadějné. Aspoň nesmělý průlom v názorech na odpovědnost státu za škody, spáchané justicí, nastal zásluhhu dnešní senátorky Daniely Kovářové ve funkci ministryně spravedlnosti Fischerovy úřednické vlády. Je jistě správné, že stát účastníky řízení odškodňuje za újmu, kterou jim způsobili jeho zaměstnanci. Ale přesto je na místě požadovat, aby ministerstvo spravedlnosti vysvětlilo veřejnosti, proč právě v r.2023 nastal tak nápadný vzestup vyplacených částek, neboť meziroční nárůst je velmi nápadný. Zhoršila se snad kvalita soudních rozhodnutí nebo se pouze zvýšil počet oprávněných žadatelů?

Autorka uvádí, že „pirátský poslanec Jakub Michálek proto navrhl doprovodné usnesení, v němž zavázal ministerstvo, aby důsledněji postupovalo při vyvozování kárné odpovědnosti vůči státním zástupcům a soudcům, kteří se dopustili pochybení a také s tím související vymáhání regresivní náhrady“. To je ovšem bolestivá problematika, ke které se ve svých textech vracím „od nepaměti“ (příklad zde).

Postavení poškozených účastníků zejména trestního řízení v poměru ke státu je nastaveno špatně: poškození musí o odškodnění prosit cestou ministerstva spravedlnosti nejpozději ve stanovené lhůtě. Pokud lhůtu propasou, nárok propadá. Na ministerstvu se vyřizováním žádostí zabývá malé oddělení, které nestačí všechny žádosti vyřídit ve lhůtě. Žadatelé se proto z opatrnosti obracejí na soudy již před vypršením lhůty. Za opomenutí je opět stihne trest propadnutí nároku. Stát by měl odškodňovací řízení vést z úřední povinnosti.

Samostatnou částí problému je vymáhání regresivní spoluúčasti původců škod na vyplaceném odškodnění. Současně platný zákon umožňuje vymáhání pouze proti původcům, které za způsobení škody potrestal kárný soud. Jenže promlčecí lhůta kárného provinění je poměrně krátká, takže zejména v případě dlouhých procesů by někdy nebylo možné kárné řízení vůbec zahájit. Byla by vhodná změna koncepce odškodňovacího řízení a propojení pravidel kárného a regresního řízení. V době působení ministryně Heleny Válkové vznikl na půdě spolku Šalamoun návrh nového odškodňovacího zákona, k němuž se ministryně stavěla vstřícně. Ale nebyla v úřadě dost dlouho, aby stihla dopracování zákona a mimo to autor předlohy z nejasných důvodů ztratil zájem.

Volání poslance Jakuba Michálka po důslednějším postupu ministerstva při vyvozování kárné odpovědnosti vůči státním zástupcům a soudcům je hlasem volajícího na poušti, jehož pronikavost oslabuje skutečnost, že tak trochu „pláče na nesprávném hrobě“. Pan poslanec se obrací na ministra, který ve věcech vymáhání kárné odpovědnosti  svou pravomoc pokud možno nevyužívá a s předkladateli návrhů se pokud možno nebaví. Dohled nad chováním státních zástupců a soudců  vykonávají samoobslužně předsedové soudů a vedoucí státní zástupci, kteří pod tlakem stavovské kolegiality provinilce většinou chrání.