Byly časy, kdy domáhat se odškodnění bylo celkem beznadějné. Aspoň nesmělý průlom v názorech na odpovědnost státu za škody, spáchané justicí, nastal zásluhhu dnešní senátorky Daniely Kovářové ve funkci ministryně spravedlnosti Fischerovy úřednické vlády. Je jistě správné, že stát účastníky řízení odškodňuje za újmu, kterou jim způsobili jeho zaměstnanci. Ale přesto je na místě požadovat, aby ministerstvo spravedlnosti vysvětlilo veřejnosti, proč právě v r.2023 nastal tak nápadný vzestup vyplacených částek, neboť meziroční nárůst je velmi nápadný. Zhoršila se snad kvalita soudních rozhodnutí nebo se pouze zvýšil počet oprávněných žadatelů?

Autorka uvádí, že „pirátský poslanec Jakub Michálek proto navrhl doprovodné usnesení, v němž zavázal ministerstvo, aby důsledněji postupovalo při vyvozování kárné odpovědnosti vůči státním zástupcům a soudcům, kteří se dopustili pochybení a také s tím související vymáhání regresivní náhrady“. To je ovšem bolestivá problematika, ke které se ve svých textech vracím „od nepaměti“ (příklad zde).

Postavení poškozených účastníků zejména trestního řízení v poměru ke státu je nastaveno špatně: poškození musí o odškodnění prosit cestou ministerstva spravedlnosti nejpozději ve stanovené lhůtě. Pokud lhůtu propasou, nárok propadá. Na ministerstvu se vyřizováním žádostí zabývá malé oddělení, které nestačí všechny žádosti vyřídit ve lhůtě. Žadatelé se proto z opatrnosti obracejí na soudy již před vypršením lhůty. Za opomenutí je opět stihne trest propadnutí nároku. Stát by měl odškodňovací řízení vést z úřední povinnosti.

Samostatnou částí problému je vymáhání regresivní spoluúčasti původců škod na vyplaceném odškodnění. Současně platný zákon umožňuje vymáhání pouze proti původcům, které za způsobení škody potrestal kárný soud. Jenže promlčecí lhůta kárného provinění je poměrně krátká, takže zejména v případě dlouhých procesů by někdy nebylo možné kárné řízení vůbec zahájit. Byla by vhodná změna koncepce odškodňovacího řízení a propojení pravidel kárného a regresního řízení. V době působení ministryně Heleny Válkové vznikl na půdě spolku Šalamoun návrh nového odškodňovacího zákona, k němuž se ministryně stavěla vstřícně. Ale nebyla v úřadě dost dlouho, aby stihla dopracování zákona a mimo to autor předlohy z nejasných důvodů ztratil zájem.

Volání poslance Jakuba Michálka po důslednějším postupu ministerstva při vyvozování kárné odpovědnosti vůči státním zástupcům a soudcům je hlasem volajícího na poušti, jehož pronikavost oslabuje skutečnost, že tak trochu „pláče na nesprávném hrobě“. Pan poslanec se obrací na ministra, který ve věcech vymáhání kárné odpovědnosti  svou pravomoc pokud možno nevyužívá a s předkladateli návrhů se pokud možno nebaví. Dohled nad chováním státních zástupců a soudců  vykonávají samoobslužně předsedové soudů a vedoucí státní zástupci, kteří pod tlakem stavovské kolegiality provinilce většinou chrání.

Není bez zajímavosti, že přání poslance Jakuba Michálka je opakem mínění bývalé nejvyšší státní zástupkyně a později dvojnásobné ministryně spravedlnosti  exprokurátorky Marie Benešová, která se obávala, že pod hrozbou hmotné odpovědnosti by se ze státních zástupců staly ustrašené figurky a báli by se podávat žaloby. Připomínám, že „ryba smrdí od hlavy“.

Doklady o tom, že k nemravnému a nezákonnému jednání ke škodě obviněných přece jen dochází, se nacházejí na mém blogu, na webu spolku Chamurappi z.s. a v obou dílech mé knihy Škůdci v taláru (téměř utajované knihkupci). Popisují desítky případů, jimiž bylo občanům způsobeno utrpení. Pokusy o kárný nebo dokonce trestní postih byly téměř vždy neúspěšné.

Jako příklad připomenu aspoň drama dvou znojemských mladíků, odsouzených Okresním soudem ve Znojmě ve spojení s Krajským soudem Brno za čin, ke kterému se po jejich odsouzení přiznal skutečný pachatel. Na návrh státní zástupkyně  Jarmily Goldové přesto senát předsedy Jaromíra Kapinuse nepovolil obnovu (zde) a Krajský soud to potvrdil senátem Aleše Flídra. Obnova byla povolena až po zásahu Nejvyššího soudu ČR a odsouzení po několika letech obnoveného procesu dosáhli pravomocného zproštění obžaloby. Bez ohledu na stanovisko Nejvyššího soudu ČR státní zástupkyně řízení brzdila, čímž vyvolala průtahy v celkové  délce cca jednoho  roku. Nedosáhl jsem vyvolání kárného řízení s žádným z odpovědných a pozdější trestní oznámení „zametlo pod koberec“ Vrchní státní zastupitelství v Olomouci.  Z mnoha dalších možných příkladů připomínám zběsilost státního zástupce Radka Mezlíka, žalobce, na základě jehož obžaloby senát Aleše Novotného odsoudil bývalou předsedkyni Energetického regulačního úřadu Alenu Vitáskovou a její podřízenou Michaelu Schneidrovou k vysokým trestům odnětí svobody (zde). Alenu Vitáskovou zprostil obžaloby odvolací soud, zato Michaela Schneidrová si „odseděla“ sedm měsíců ve věznici. Vyprostil ji až Nejvyšší soud ČR, který vrátil její věc k novému projednání senátu Aleše Novotného. Na jeho nový - tentokrát zprošťující - rozsudek čekala na svobodě 11 měsíců v ponižujícím postavení nepravomocně odsouzené, zbavené přístupu k většině legálních zdrojů obživy. Zběsilý žalobce Radek Mezlík ale podal odvolání, o němž musel vědět, že s ním neuspěje: nabádal totiž odvolací soud, aby nedbal závazného právního názoru Nejvyššího soudu ČR. Protáhl tím zcela zbytečně trápení Michaely Schneidrové o sedm měsíců. S podnětem ke kárnému řízení jsem neuspěl. Takto bych mohl pokračovat dál a dál a dál…

Dosavadní právní úprava kárného řízení je chatrná. Pojem „kárné provinění“ definují zákony tak vágně, že jakékoli jednání může být kárným proviněním, ale nemusí. Chybí pravidla prověřování podezření na kárné provinění, srovnatelná s příslušnou částí trestního řádu. Zásluhou politické strany Úsvit se kdysi do eklepu Poslanecké sněmovny dostal návrh zákona o Generální inspekci justice, jehož projednání se nikdy nedostalo na program zasedání.

Výlučnou pravomoc kárných soudů je třeba bezpodmínečně zachovat. Ale prověřování podnětů ke kárnému řízení by se mělo dostat do rukou nezávislého profesionálního sboru s pravomocí podobnou jako má Generální  inspekce bezpečnostních sborů vůči policistům.

A zde se kruh uzavírá: pokud nebude prověřovat pochybné kroky státních zástupců a soudců nezávislý profesionální orgán, potud bude kárných žalob jako šafránu, potud nebude stát vymáhat regresní spoluúčast pachatelů nepravostí, potud budou státní zástupci a soudci jednat s vědomím, že se jim za jakoukoli zhůvěřilost nemůže nic stát.  Budou nerušeně vyvolávat příčiny k odškodňování a stát bude krvácet stále dál.

Peníze jsou vždy až na posledním místě (sic!),ale obrovské náklady na zhojení následků justičních nepřístojností nejsou na věci to nejhorší. Žádnými penězi nelze totiž zaplatit zničené roky života, rozbití rodinných vztahů, soužení vězněm opuštěných členů rodiny a jiné hrůzy.

Je to důvod navíc, aby se zásadně změnil obecný netečný přístup ministerstva i zákonodárců k vynucování odpovědnosti státních zástupců a soudců za jejich profesní poklesky (jež jsou vždy také poklesky mravními).

Článek České justice ZDE.