Ale  před několika dny se mi dostal do rukou rozsudek nad početnou skupinou podvodníků a v něm jsem ke svému překvapení našel jména tří „nedotknutelných“, na které mám špatné vzpomínky z dávné minulosti. A nebyli to lidé z galerky ani bezdomovci. Krátce na to, přesněji 6.ledna 2022, jsem si na serveru iRozhlas přečetl článek Markéty Chaloupské o obvinění z podvodu se škodou 170 milionů  deseti lidí, kteří údajně zneužívali ke krácení daní charitativní činnost. Mezi nimi mě zaujalo jméno uherskohradišťského multimilionáře Pavla Buráně, jehož jsem až dosud rovněž považoval za nedotknutelného. Dojem nedotknutelnosti ostatně vyplývá i z informace, obsažené ve zmíněném článku, že policie se činností této skupiny zabývá od r.2019. Vím ale, že již v r.2015 policie a státní zastupitelství měly v rukou kvalifikované upozornění na tuto „charitativní“ činnost pana Buráně. Přičinlivé Městské státní zastupitelství v Praze postoupilo oznámení zlínským orgánům, kde si je Pavel Buráň mohl přečíst, neboť měl legální přístup ke spisu, do něhož je vyšetřovatel Libor Zapletal založil. Bylo by jistě zajímavé se dovědět, proč policie nechala případ několik let ležet,  a pak se do něj náhle pustila s dosti velkým hlukem (policejní zásah v sídle Buráňovy firmy upoutal pozornost veřejnosti).

Poprvé jsem Pavla Buráně viděl v soudní síni při jeho výpovědi jako poškozeného. Na otázku soudce, zda má nestandardní vztahy k policii, odpověděl bez váhání záporně. Viděl jsem ale nelegálně pořízený videozáznam rozhovoru se svědkem, jemuž vysvětlil, že sice policistům nedává peníze, ale nosí jim balíčky klobásek a lahve kořalky a hlavně je motivuje příslibem obstarání dobrého zaměstnání, až odejdou do civilu. Mimo to v té době zaměstnával manželku vlivného zlínského policisty a „zlí jazykové“ tvrdí, že s jejím manželem měl velmi dobré vztahy. Trestní oznámení pro křivou výpověď si mezi sebou přehazovalo okresní státní zastupitelství a místní pobočka krajského státního zastupitelství tak dlouho, až věc vyšuměla do ztracena. Soud nepodlehl pokušení dotázat se, jaký byl výsledek prověřování oznámení, ač o něm věděl. Na okraj dodávám, že jsem se dodatečně dověděl, že v době, kdy probíhalo přípravné řízení k procesu, v němž měl pan Buráň postavení poškozeného, mezi zlínskými policisty kolovala fáma a milionech, které prý vyčlenil na finanční motivování policistů, aby podpořil jejich píli v usvědčování jeho protivníka. Nevím ale o nikom, kdo by se k přijetí úplatku přiznal, nebo by aspoň byl svědkem jeho předání. Pravdivost zprávy tehdy nikdo neprověřoval, ač byla vysoce zajímavá.

Hlavně je Pavel Buráň velkým dlužníkem vůči svému bývalému společníkovi. O existenci stamilionového dluhu nemám pochyb, neboť jsem byl přítomen jeho výpovědi v soudní síni, kdy jeho existenci přiznal a potvrdil záměr jej splatit, jakmile se stane splatným.  Před ním tak učinil jeho zmocněnec, který uvedl i narůstání dluhu do astronomické výše úroky z prodlení. Splatnost naběhla zhruba před rokem, ale zůstalo jen u slov. V postavení dlužníka se pan Buráň zjevně necítí dobře, a rád by se z něj dostal pokud možno co nejlevněji. V r. 2017 se u jeho trestně stíhaného věřitele objevil zprostředkovatel, který nabízel zastavení trestního stíhání jako odměnu za prominutí velké části dluhu. Podle jeho vyprávění, které později stvrdil svědeckou výpovědí u soudu, jednal s vědomím a souhlasem Pavla Buráně a za úspěch vyjednávání měl slíbenu provizi 10 milionů Kč. Zprostředkovatel nevěděl, jakým způsobem by došlo k zastavení trestního stíhání. Legální cestou by to zřejmě nebylo možné. Považuji za pravděpodobné, že by věřitel ztratil obrovskou částku, ale stejně by se dostal před soud. Naštěstí ale věřitel „skvělou nabídku“ odmítl s tím, že si  nebude kupovat spravedlnost.

Nabídkou se zabývaly místně příslušné orgány činné v trestním řízení, které na ní ale nic nezákonného neshledaly.

Již před touto událostí měl být Pavel Buráň vystaven násilí ze strany věřitele, jímž měl být přinucen k dodatečnému zabezpečení splacení dluhu. Vykonavateli byli čtyři „zakuklenci“. Tři z nich zastavili na silnici jeho auto, a svázaného ho dopravili do vily věřitele. Tam čekal čtvrtý – jejich velitel. Pavla Buráně údajně ohrožovali pistolí, přiloženou k hlavě, a injekční stříkačkou s neznámou tekutinou, jejíž jehlu mu přiložili ke krku. Pod tímto nátlakem podepsal připravené listiny, jejichž obsah byl pro něj nevýhodný. Zakuklenci pak kamsi zmizeli a věřitel s dlužníkem se ze vzájemné lásky těžce opili.

Není nic překvapivého na tom, že Pavel Buráň si tento způsob zacházení nenechal líbit a obrátil se na policii. Minul místně příslušný Územní odbor PČR v Uherském Hradišti a časně ráno ještě ne zcela vystřízlivělý se dostavil na služebnu zlínské kriminálky, která se případu ochotně ujala.

V rámci vyšetřování čiperná zlínská policie našla „zakuklence“ na Slovensku, ale jen tři. Najít jejich velitele se jí nepodařilo a ani se pak již o něm nemluvilo. Na tom ale nezáleží: „zakuklence“ kromě Pavla Buráně stejně nikdy nikdo jiný neviděl Někteří členové vyšetřovacího týmu vypovídali pak před soudem, ale nepodařilo se je přimět, aby prozradili, jak se policie „zakuklenců“ dopátrala.

Policie umožnila Pavlu Buráňovi nejdříve rekognici podle fotografií, o něco později mu je předvedla při rekognici in natura. V obou případech je pan poškozený označil za pachatele s vysokým stupněm pravděpodobnosti, blízkým jistotě. Domnělí násilníci se u soudu usilovně obhajovali. Před soud předstoupila řada svědků, kteří jim poskytli alibi. Předseda senátu Radomír Koudela je sice nemohl nechat vystavit právu útrpnému, ale vedením velmi důkladného výslechu se záludnými otázkami se poctivě snažil alibi rozbít (to není výtka, spíše ocenění jeho umění vedení výslechu). Občas mu nějakou otázkou pomohli i přísedící. Spolu se svým senátem pak „uvěřil“, že má před sebou aspoň dva skutečné vyděrače. Jeden odešel se zproštěním, dva další si vysloužili sedmileté tresty.    

Vrchní soud projevil k různým bodům odůvodnění rozsudku pochybnosti a vrátil věc nalézacímu soudu k novému projednání. Při pokračujícím dokazování pak vyšlo najevo, že Pavel Buráň viděl „zakuklence“ poprvé až při rekognici. Výsledkem bylo zproštění obou zbývajících.

Pozici Pavla Buráně v řízení proti jeho věříteli se pokusil oslabit svědek, který se přihlásil se svědectvím, že se jej pan poškozený pokusil uplatit, aby svědčil, že viděl jeho napadení „zakuklenci“ na silnici. Zaplacené svědectví by mělo pro Pavla Buráně nesmírnou cenu, protože až dosud kromě něj „zakuklence“ nikdo neviděl. Netroufám si soudit, zda je svědectví pravdivé nebo smyšlené. Jisté je, že předseda senátu  Radomír Koudela útok na věrohodnost Pavla Buráně nepřipustil: prostě odmítl svědka vyslechnout, ukončil dokazování a senát se odebral k poradě o rozsudku.

Prožitek z vyslechnutí uložení sedmiletého trestu se špatně zapomíná. Oba poškození považovali za původce jejich víceletého trápení Pavla Buráně: kdyby je při rekognicích „nepoznal“, zřejmě by je soud zprostil již v prvním kole, pokud by se vůbec před soud dostali. Podali tedy na něj trestní oznámení pro křivé obvinění. Ale nedosáhli ani sdělení obvinění: policie rozhodla, že Pavel Buráň  mohl z nějakého důvodu skutečně věřit, že poznává své mučitele, i když se mýlil. Podrobnější rozbor událostí vedl k závěru, že to tak mohlo být. Poškození se  pak ale rozpomněli na některé podrobnosti průběhu rekognic a z jejich rozboru vyplynulo podezření, že policie jejich rekognice zmanipulovala tak, aby je Pavel Buráň musel „poznat“, i když je před tím nikdy neviděl. Na řadu se pak dostala místní pobočka Generální inspekce bezpečnostních sborů (GIBS). Ale její příslušníci v nápadném označení poškozených, jímž se „zakuklenci“ odlišovali od figurantů, nic nezákonného neshledala. Je možné, že na to mohl mít vliv personální vývoj GIBS: někteří z policistů, kteří se podíleli na přípravném řízení v procesu proti věřiteli, mezitím odešli z PČR a přešli do GIBS, mezi nimi i vedoucí pobočky Benedikt Stránský. Pokus o odebrání věci zlínské pobočce GIBS pro možnou podjatost a přenesení vyšetřování na jiný útvar GIBS byl neúspěšný.

Nevyprávím zde nic, co bych vynesl z neveřejné části trestního spisu, nic pro policii nového. Jen pro čtenáře prohlubuji obraz významného představitele skupiny, o jejímž zadržení psala Markéta Chaloupská. Domnívám se, že policie musí mít v tomto případě dobře „nabito“, když si dovolila pustit informace do novin. Ale přesto si myslím, že dovést dokazování až k podání obžaloby a dále před soud bude velmi obtížné, protože od skutků uplynulo hodně času a možní svědci si nebudou nic pamatovat  a nebudou Pavla Buráně usvědčovat, i kdyby se ho nebáli. Naproti tomu má prý ale dost nepřátel, kteří by mohli „ z vděčnosti“ s jeho usvědčováním policii pomoci. Nezahlazené křivdy se mu mohou vymstít.

Přemýšlím, zda mám začít věřit, že boží mlýny skutečně melou.