S potěšením jsem zaznamenal, že Daniela Drtinová je sice méně útočná a více koketní než v době svého působení v „Událostech, komentářích“, nicméně uchovala si dětinskou umanutost, s kterou se vytrvale vrací k stále jednomu a témuž nesmyslu. Tak po Martinu Pecinovi chtěla dvakrát vědět, zda mu nepřijde zvláštní, že se s ním předseda vlády neporadil před vyhlášením rozhodnutí nezařadit na pořad jednání vlády otázku prolomení limitů těžby hnědého uhlí na Ústecku. Kdyby mu pozorně naslouchala, otázku by vůbec nepoložila, protože by musela vědět, že pan ministr se s předsedou vlády v rozhodnou dobu vůbec nepotkal, čili s ním nic řešit nemohl. Způsobem vedení této části debaty přiměla svého hosta, aby pětkrát opakoval zásadní stanovisko k limitům. Přísloví sice říká, že „opakování je matka moudrosti“, přesto mi to připadalo nadbytečné.

Ostatně samo lpění na námětu je podivné, protože rozhodování o otázce limitů těžby hnědého uhlí nespadá do působnosti ministra vnitra. Martin Pecina je sice zároveň místopředsedou vlády, takže by měl mít širší obecné informace, ale v tomto případě se jednalo o okamžitou situaci, odvozenou od jednání předsedy vlády s panem prezidentem, jejíž vývoj proběhl mimo dosah pana ministra.

Případnější byla debata o rozhodnutí ministra vnitra jako správního orgánu o navrácení Petra Lessyho do služebního poměru policisty, i když tento námět se již dříve omílal na všech místech vhodných i nevhodných a k této části postupu Martina Peciny nelze už nic nového říci. Daniela Drtinová zde rozvinula svou metodu vyslýchání hostů do plné nádhery. Pouze (sic!) pětkrát položila panu ministrovi otázku, který zákon jej přiměl, aby se věcí zabýval. Způsobila, že devětkrát vysvětlil důvodnost svého postupu z právního hlediska. Dvakrát vyslovila pochybnost nad důvodností zahájení správního řízení na základě pouhého podnětu Lessyho advokáta, ač jako držitelka titulu iuris utrisque doctor by mohla vědět, že správní řízení se zahajuje buď z moci úřední nebo na návrh oprávněné osoby (která se samozřejmě může nechat zastoupit advokátem). Titulu  nepřiměřenou nechápavost projevila také ve vztahu k uplatnění zásady ne bis in idem v usnesení Městského soudu v Praze, v němž mylně viděla popření ministrova tvrzení, že Petr Lessy byl jednáním soudů očištěn z obvinění. Pan ministr jí musel vysvětlit, že pana policejního prezidenta očistil již exministr Jan Kubice zastavením kázeňského řízení, takže vše, co následovalo, pak bylo nezákonné. Také jí nedošel správný smysl výroku Ústavu státu a práva ve znaleckém posudku, podle něhož zprošťující rozsudek nevrací policistu samočinně do služebního poměru. Vyvodila z toho, že ministr Pecina vlastně neměl nepominutelný důvod k obnovení služebního poměru Petra Lessyho, ač správný výklad pouze stanoví procesní postup návratu přes správní řízení.

Samozřejmě vytáhla na Martina Pecinu jako hůl domněnku policejního prezidenta Martina Červíčka, že se jej ministr vnitra chce zbavit kvůli rozporům v záležitostech personálního řízení PČR. Způsob, jímž její host nařčení vyvrátil, mi připadal věrohodný.