Při vyhodnocení tohoto incidentu jsem dospěl k poznání, že se s kárnými žalobci zásadně rozcházím v posuzování toho, co je kárné provinění. Protože moc je v jejich rukou, jejich je také pravda.

Podle jejich poučení např. není kárným proviněním dozorového státního zástupce vyřízení stížnosti proti sdělení obvinění po půlroce od podání (Nejvyšší soud ČR a kárný soud při Nejvyšším správním soudu mají jiný názor), nebo ústní vyhlášení rozsudku za 70 dní od doznění závěrečných řečí (limit dle zákona jsou tři dny), nebo doručení písemného vyhotovení rozsudku odsouzeným za 9 měsíců po ústním vyhlášení.

Stejně tak se prý ničeho pohoršlivého nedopustil státní zástupce, který se zmocnil bez vědomí a souhlasu těhotné ženy dokumentace z gynekologického vyšetření, jež byla přílohou záruky za jejího manžela. Žena nebyla účastnicí trestního řízení a žádné trestné činnosti se nedopustila. Dokumentace nebyla vložena jako důkaz v trestním řízení. Státní zástupce zneužil poznatky z gynekologického vyšetření k ostouzení ženy.

V souladu s dobrými mravy prý je tolerování nebo možná řízení státním zástupcem policejní provokace k vyvolání trestného jednání a k vtažení nevinných lidí do trestné činnosti. V daném případě policisté řídili podání falešného trestného oznámení na své kolegy a zahájili pak trestní stíhání policisty, který od jejich tajného spolupracovníka trestní oznámení přijal, i kamaráda, který oznamovatele k policistovi uvedl. Obvinění policisté měli malé nepříjemnosti, příjemce trestního oznámení a zprostředkovatel, který policejního provokatéra k němu uvedl, se dostali před soud. Nebýt provokace, asi by se nikdy nedostali do střetu se zákonem.

Není prý kárným proviněním soudců odmítnutí povolení obnovy procesu odsouzenému, který se dověděl, že za jím nespáchaný trestný čin byl odsouzen pravý pachatel. Nejvyšší soud ČR později rozhodl rozsudkem, že porušili zákon v neprospěch žadatele. Postižený se posléze domohl zprošťujícího rozsudku.

Ničeho špatného se nedopustil soudce, který několik měsíců bojkotoval příkaz Nejvyššího soudu ČR k projednání žádosti o povolení obnovy procesu.

V pořádku má být jednání státní zástupkyně, která vyvolala roční průtahy v řízení zjevně nesmyslnými stížnostmi proti soudnímu rozhodnutí.

Až k Ústavnímu soudu musel jít obžalovaný, aby se domohl prokázání podjatosti soudkyně, která se při poradě senátu vyjadřovala o účastnících řízení jako o lidském odpadu, jejich obhájce označila za blbečky, používala vulgární výrazy a matku jistého obžalovaného označila za hulákající mladou krávu. I když byla nejvyšší justiční instancí uznána za podjatou, kárného provinění se nedopustila.

Nedopustila se kárného provinění ani v jiném případě, kdy k hlavnímu líčení pozvala svědky z Dunajské Stredy, zapomněla je vyslechnout a poslala je domů s nepravdivým tvrzením, že strany řízení neměly o jejich výpovědi zájem.

Ničím se neprovinila soudkyně, která zadržela návrh Nejvyššímu soudu ČR na odnětí věci a její přikázání jinému soudu a když jeho předkladatel nepřišel na veřejné zasedání v domnění, že musí být odročeno, odsoudila ho v nepřítomnosti. Rovněž za nevinného shledal kárný žalobce místopředsedu soudu, který ve snaze zastřít její nepřístojnost odeslal zmíněný návrh Nejvyššímu soudu ČR až po právní moci rozsudku a tvářil se, že si myslí, že Nejvyšší soud ČR by mohl prohlásit místní nepříslušnost soudu a rozsudek zrušit. Jeho vzestupnou kariéru to nezastavilo.

Za nevinnou uznal kárný žalobce předsedkyni senátu, která vyhlásila rozsudek nad vazebně stíhaným obžalovaným v nepřítomnosti jeho obhájce, jehož přítomnost ale v protokolu z hlavního líčení zaznamenala. O něco málo později Nejvyšší soud ČR rozhodl, že paní předsedkyně porušila zákon a zrušil její rozsudek. Ani jednání, jež je porušením zákona, nemusí být kárným proviněním.

Kárným proviněním nebylo chování soudce, který sice v soudní síni veřejně prohlásil, že mě zná ( a v době incidentu mě znal již tři roky), ale přesto během tří stání mě nutil, abych se hlasitě představil, přestože zákon o soudech a soudcích lustraci veřejnosti neumožňuje a soudci i stranám řízení bylo známo, že nepřicházím v úvahu jako svědek.

Dobré mravy neporušil soudce, který při vyhlašování rozsudku prohlásil, že Alena Vitásková se dostala do funkce předsedkyně ERÚ díky „nějakému jednání Jany Nečasové, dříve Nagyové“, ačkoli okolnosti jejího jmenování do funkce nebyly předmětem zájmu soudu při hlavním líčení. Podal pak další důkaz nedostatečné znalosti spisu, když vyslovil podiv nad tím, že Alena Vitásková si ponechala v úřadě Michaelu Schneidrovou jako jedinou ze starého vedení, když ostatní vedoucí úředníky vyházela. V průběhu hlavního líčení se ale věnovala značná pozornost okolnostem příchodu Michaely Schneidrové do úřadu až po nástupu Aleny Vitáskové, pro kterou pracovala již v minulosti. Soudce, který takto prokázal neznalost spisu, se cítil dost „silný v kramflecích“, aby oběma dámám nadělil tresty po 8,5 letech vězení. Oba rozsudky již byly vyššími instancemi zrušeny. Jeho kárné provinění spatřuji v tom, že udílel vysoké tresty, aniž by znal dobře spis.

Proti dobrým mravům prý není chování soudce, který již několik let zadržuje mobilní telefon manželky obžalovaného, ačkoli pro účely trestního řízení jej nepotřebuje, řízení bylo již dávno skončeno a v jeho průběhu nebylo vysloveno propadnutí telefonu ve prospěch státu. Stejný soudce splnil s ročním zpožděním povinnost oznámit obžalovanému, že během vyšetřování byly jeho hovory odposlouchávány. Ani toto jednání nemá povahu kárného provinění. Následně přezkumem Nejvyššího soudu ČR byla prokázána nezákonnost odposlechů.

„Bez ztráty květinky“ vyšla ze sporu se mnou soudkyně, která neumožnila nepočetné veřejnosti vstup do soudní síně při hlavním líčení, a když jsem se do ní přece jen vnutil, zakázala mi pořizování zvukového záznamu a musel jsem předložit doklad totožnosti. Po zjištění mé totožnosti se ke mně s krásným úsměvem přihlásila jako čtenářka mých článků, nicméně při dalším hlavním líčení jsem opět nesměl nahrávat. Teprve pak podal spolek Šalamoun podnět ke kárnému řízení, v němž kárný žalobce její jednání zaštítil, nicméně v nahrávání mi již bránit nesměla.

Za zcela nezávadnou byla uznána souhra soudce, projednávajícího přijetí obrovské kauce za propuštění obžalovaného z vazby, a státního zástupce, který souběžně připravoval nové zatčení beneficienta kauce hned po propuštění z vazby a jeho uvržení do vazby předběžné, jejíž trvání není omezeno procesním předpisem.

Last but not least, ani sepsání dopisu Alešem Flídrem, jehož nevhodnost uznal ministr spravedlnosti a za který se mi omluvil předseda soudu Milan Bořek, není kárným proviněním, přestože je zřejmé, že pisatel jeho sepsáním znevážil důstojnost svého úřadu, překročil hranice své pravomoci a zneužil svého postavení.

Takto bych mohl ještě chvíli pokračovat, ale i z uvedeného přehledu je zřejmé, že obrana soudců a státních zástupců proti pokusům o jejich kárné stíhání je téměř neprůstřelná. Nebo se mýlím a uvedené jednání je „v normě“ a je svatým právem otalárovaného božstva.

Zajímavé by jistě bylo i vyprávění o reakcích jednotlivých kárných žalobců na podané podněty ke kárnému řízení. O tom ale možná až někdy příště.

(zdroj: Česká justice)