Vydělávání peněz zneužitím tísně zámožných obviněných považuji za hyenismus. Dostat se do mlýnských kol trestního řízení je neštěstí samo o sobě. Obvinění psychicky strádají, trápí je zhoršení společenského postavení, opouštějí je (špatní) přátelé, někdy se jim rozpadají rodiny a náklady na obhajobu je ruinují. Obohatit se na jejich účet odčerpáním dalších prostředků nabízením předstírané pomoci je skutek, hodný opovržení. Proto tento v podstatě jednoduchý proces stojí za pozornost.

Příběh, jímž se zabývá soud ve zmíněném řízení, je vzorovou ukázkou hyenismu zločinců. Jejich obětí měl být zámožný podnikatel J.N., který se dostal před soud kvůli údajnému vydírání svého veledlužníka P.B. Krátce před podáním obžaloby se k němu nechal uvést K.E. a nabídl mu zastavení trestního stíhání za obrovské snížení pohledávky za P.B. Tvrdil, že jej vyslal zmocněnec veledlužníka, který mu ale svůj zájem osobně potvrdil a slíbil provizi za úspěšné vyřízení zadání. K.E. ale neuspěl: obviněný jej odmítl s tím, že si nebude kupovat spravedlnost. Ostatně vyjednavač ani nedokázal vysvětlit mechanismus zastavení trestního stíhání.

J.N. si tehdy neuvědomil, že asi čelil pokusu o podvod a nepodal trestní oznámení. Sice o příhodě hovořil při své obhajobě a ostatně K.E. a jeho průvodce P.K. později o té věci vypovídali před soudem, ale státního zástupce ani soudce to nezaujalo. Když konečně padlo trestní oznámení, skončilo založeno v archivu příslušného útvaru NCOZ.

V této části děje byl P.K. pouhým zprostředkovatelem setkání, průvodcem a pozorovatelem. Zážitek jej ale inspiroval k vymyšlení dalšího pokusu o podvod. Vůně velkých peněz ho zmámila. Oslovil znova opatrného J.N., tehdy již obžalovaného, a nabídl mu zařízení zprošťujícího rozsudku za 20 mil. Kč na úplatky a jeho provizi. Po prvostupňovém rozsudku přišel opět a vysvětlil nepravomocně odsouzenému, že rozsudku mohl uniknout, kdyby zaplatil. Nabízel, že může zařídit vrácení spisu zpět do Zlína rozhodnutím odvolacího soudu. Ale nabízená služba podražila o 5 mil. Kč. Přicházel pak opakovaně a vůbec ho nenapadlo, že by jejich schůzky mohla sledovat policie . Předstíral, že mluví za skupinu, která má rozvinuté styky zejména mezi státními zástupci Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a přes přísedící může ovlivnit soudce.

Později se ukázalo, že skutečně nebyl sám. Získal spolupracovníka V.N., jenž se dobře znal s K.J., jedním z přísedících. Jeho přičiněním mohl před J.N. předvádět, že má průběžné informace o dění uvnitř senátu. S účelem získávání informací jej ale neseznámil. Dalším byl právník S.N., vypuzený z advokacie, který poskytoval právnické rady a vyprávěl, že se ze studií zná s některými státními zástupci z Olomouce, s nimiž se může radit, a vykonal i další „záslužné“ skutky. Nebál se zatelefonovat na Vrchní soud v Olomouci, vydávat se za obžalovaného a dožadovat se informací o stavu odvolacího řízení. Domluvil si schůzku s jedním z olomouckých státních zástupců a spiklenci umožnili podváděnému J.N. setkání zpovzdálí pozorovat. Doporučil, aby obhajoba poskytla nějaký nový významný důkaz v neprospěch veledlužníka. Následně se pak našel svědek, který písemně sdělil soudu, že jej P.B uplácel, aby podal svědectví v jeho prospěch. Předseda senátu jej ale ani nevpustil do soudní síně, takže tato iniciativa pachatelů vyzněla naprázdno.

P.K. ale neodkryl svým společníkům smysl jejich podnikání: měli podporovat obhajobu J.N. a těšit se na provizi za úspěch. P.K. jim údajně vyprávěl, že odsouzený J.N. jim po zproštění obžaloby svěří vymáhání mnohamilionové pohledávky za bývalým společníkem P.B.

Nakonec na P.K. policie nastražila past: umožnila mu odvézt si z vily J.N. 10 milionů Kč v bankovkách „ jako zálohu“. Do zatčení stačil z nich utratit necelé 2 mil. Kč a zbytek někde dobře uschoval.

Pak ale spadla klec. Policie zadržela celou trojici a k ní navíc přísedícího J.K. Ve vazbě ale zůstal jen P.K. Přísedícího policie neobvinila. Ruče resignoval na funkci, takže nemůže být potrestán aspoň kázeňsky.

Dokazování před soudem proběhlo standardním způsobem a po jednání z 15.září je prakticky ukončené. Průběh tohoto jednání měl povahu paběrkování: četly se některé listiny, soud si vyžádal drobná doplňující vysvětlení od obž. P.K. a pošk. JN. Požadavku obhájce na přehrání několika zvukových záznamů vyhověl soud jen částečně: něco nechal přehrát, ale část přehrávek nahradil přečtením jejich přepisů. Nejvýznamnější událostí bylo vyhlášení usnesení o ponechání obž. P.K. ve vazbě. Předseda senátu odůvodnil rozhodnutí blízkostí vyhlášení rozsudku, jež povede k nahrazení vazby výkonem trestu.

Obvinění P.K. a S.N. doznali vinu a požádali o dohodu o vině a trestu. Tím výrazně zjednodušili práci soudu. Nemusel totiž provádět dokazování za účelem jejich usvědčení. Naproti tomu V.N. brání svou nevinu přímo sveřepě. Policie o něm tvrdí, že se před předváděním olomouckého státního zástupce zúčastnil setkání v lese s J.N. a s P.K. Obžalovaný účast na schůzce tvrdošíjně popírá. Je prokázané, že k ní došlo a mimo P.K. a J.N. se jí zúčastnil další muž, jehož J.N. neznal. Uvedl o něm, že měl kapuci, takže přítomnost S.N. nemůže popřít ani potvrdit. Hlavní obžalovaný samozřejmě zná totožnost „muže s kapucí“, ale nejeví chuť potvrdit kamarádovi V.N. alibi. Pro obž. V.V. je situace vskutku nepříjemná: je možné, že v případě vyvrácení domněnky o jeho účasti na lesní schůzce by měl naději na zproštění obhajoby, protože není prokázáno, že by znal důvody zájmu obž. P.K. o jím získávané informace od přísedícího K.J.

Proces již brzy skončí a jeho výsledek potvrdí výjimečnou platnost přísloví „kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá“. Je ovšem holou skutečností, že policie obž. P.K. poskytnutím státních peněz (schváleným státním zástupcem) do jámy postrčila, protože pošk. J. N. by v žádném případě požadované výpalné nezaplatil.