Obž. Jarmila Novotná patrně přežila vynucené zkrácení léčby (viz díl IX) bez viditelné újmy na zdraví, ale pro změnu onemocněl její manžel, obž. Jaroslav Novotný. Podobně jako před ním jeho manželka, i on tím překážel chvályhodnému záměru předsedy senátu ukončit proces co nejrychleji. Podobně jako v případě její nemoci, i teď sáhl pan soudce po telefonu a pohovořil s ošetřujícím lékařem. Nevím, co si pánové povídali, nicméně lékař poslal místopředsedovi soudu, pověřenému  řízením pobočky, stížnost na pana soudce. V řízení jde o velké peníze mocného podnikatele v herním byznysu, jenž je zaměstnavatelem místopředsedovy manželky. Ať pan místopředseda rozhodne o stížnosti jakkoli, budou jí dotčení lidé vnímat jeho rozhodnutí pod zorným úhlem jeho zprostředkovaného propojení s panem poškozeným.

Situaci dále vyhrotily dospělé děti obžalovaných, které podaly návrh na zahájení kárného řízení s panem předsedou Radomírem Koudelou a nespokojily se jen s oslovením předsedy Krajského soudu v Brně. Dá se předjímat, že ostatní oslovení kární žalobci postoupí horkou bramboru do rukou laskavého předsedy Krajského soudu v Brně Milana Bořka. Platný zákon o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a exekutorů umožňuje stěžovateli, aby si vybral kteréhokoli z kárných žalobců, ale neukládá zvoleným kárným žalobcům, aby doručený kárný návrh projednali. Protože stavovská solidarita je základním prvkem myšlení snad všech kárných žalobců, i neuvěřitelné ničemnosti díky tomu zůstávají beztrestné, a proto se stále opakují.

Ctím zásadu, že nemocný patří do postele, nikoli do soudní síně. Proto si jako laik myslím, že zdraví obžalovaných mělo mít přednost před úsilím o rychlé skončení procesu. Nicméně jak zásahy pana soudce tak i lékařova stížnost mě překvapily, protože jinak se Radomír Koudela k účastníkům řízení chová přívětivě a udržuje v soudní síni pohodovou atmosféru, zcela nepřiměřenou hrozícím vysokým trestům. Během dlouholetého vysedávání v soudních síních jsem poznal vydařené jedince, kterým by hospitace v jeho soudní síni prospěla. Viděli by zde, že soudit lze i bez ponižování a stresování stran řízení, samozřejmě jen do té chvíle, než jinak slušný soudce vybočí z obvyklých kolejí.

Soud se tentokrát zabýval čtením některých dosud neprojednaných listinných důkazů a konečnou inventurou nevyřízených návrhů obhajoby na doplnění dokazování. Senát nakonec rozhodl o zastavení dokazování, což předseda senátu odůvodnil tak, že soud nemá povinnost projednat všechny navržené důkazy, má-li jich dost, aby mohl bez jakýchkoli pochybností věc posoudit. Jako laik soudím, že odmítnutím požadavku obhajoby na opakovaný výslech poškozeného Pavla Buráně se připravil soud o výhodu až luxusní úrovně shromážděných důkazů, ale stejně jich má dost. Neměl-li jich na začátku řízení tolik, aby se rozhodl vrátit věc žalobci k došetření, v současnosti nouzí rozhodně netrpí.

Došlo tedy na závěrečné řeči. Má-li čtenář dobře rozumět tomu, co budu vyprávět dál, měl by být obeznámen s informacemi o vyšetřovaném skutkovém ději. V kostce jde o to, že poškozeného Pavla Buráně měla při cestě domů na silnici zastavit trojice falešných policistů, nejspíš Ukrajinců, kteří jej dopravili do domu obžalovaných Novotných. Tam ho únosci pod hrozbou pistolí a injekční stříkačkou přinutili, aby podepsal připravené listiny, jimiž přijal likvidační závazky. Kdo by chtěl vědět více, nechť laskavě nahlédne do výchozího článku seriálu na mém bloggu.

Nejvýznamnější byly závěrečné řeči žalobce Petra Matouška a hlavního obhájce obžalovaných Novotných Filipa Opatřila. Oba si uvědomovali a oba o tom mluvili, že motivaci k zaranžování žalovaného skutkového děje by mohli mít jak obž. Jaroslav Novotný, tak pošk. Pavel Buráň. Jaroslav Novotný by mohl usilovat, aby přiměl pana poškozeného k splacení obrovského dluhu, naproti tomu Pavel Buráň by se zbavil nepříjemného věřitele. Obhájce správně upozornil, že výchozí dluh nezpochybňuje ani pan poškozený, takže jeho mandant by nedosáhl ničeho navíc násilným vymáháním čehosi, co by nakonec stejně dostal cestou občanskoprávního řízení.  Od rozdílnosti možné motivace obou soupeřů lze  odvodit dvě verze příběhu: jinou podle žalobce, jinou podle obhajoby, skutek se stal nebo nestal.

Jako obvykle jako první promluvil žalobce. Upřímně řečeno, byl jsem stručností jeho argumentace překvapen. Přestože jde o velmi složitý skutkový děj a obhajoba v průběhu jednání důkazy obžaloby nemilosrdně napadala, nepouštěl se do podrobností. Klíčovým argumentem pro něj byla úvaha, že listiny, které obžalovaní Novotní předestřeli poškozenému k podpisu, obsahovaly ujednání, jež byla pro něj tak nevýhodná, že by na ně nemohl přistoupit, kdyby nebyl vystaven násilí. Jinak všechna svědectví a důkazy, jež předložila strana žalující, jsou podle jeho tvrzení bezchybné a prokazují to, co žalobce očekává. Nicméně překvapil návrhem, aby soud zprostil obžaloby „únosce“ Matěje Janečku, protože jej usvědčuje pouze poznání pošk. Pavlem Buráněm, což je osamělý důkaz.

Fascinuje mě názor, že splacení dluhu je škodou, způsobenou dlužníkovi.

Na tomto místě si dovolím vsuvku, za  kterou mě nepochválí ani žalobce, ani obhájci. Podle výpovědi Pavla Buráně v domě Novotných se k trojici zakuklených únosců přidal čtvrtý, který se choval, jako by byl vůči nim nadřazený. Policie měla potíže identifikovat trojici ze silnice a dosud nedokázala vysvětlit, jak se dostala k oněm dvěma Slovákům a jednomu Rusovi s povolením k trvalému pobytu na Slovensku, které předestřela místo původně hledaných Ukrajinců, ale o toho čtvrtého se nikdo nezajímal a jeho existence není vůbec doložena ani vyvrácena, o totožnosti nemluvě. Narušuje to konstrukci obžaloby.

Návrh žalobce na zproštění „únosce“ Matěje Janečky je dalším narušením konstrukce obžaloby a jak se čtenáři dočtou níže, tímto to neskončilo. Nebude-li se soud držet povinnosti pracovat jen s ověřenými skutečnostmi, možná mu zůstane ze čtveřice zakuklenců aspoň a pouze Rus Artur Žilin. Ten se ale měl v kritický den zotavovat doma z utrpěného otřesu mozku.

Přestože si žalobce jistě uvědomil, že oslabil sílu argumentů obžaloby, zakončil svou řeč navržením trestů: 6 let odnětí svobody a peněžitý trest 5 milionů Kč pro manžele Novotné, 5 let odnětí svobody pro zbylé „únosce“.

Naproti tomu Filip Opatřil, hlavní obhájce manželů Novotných, mluvil dlouho a podrobně. Upozornil především na to, že výroková věta obžaloby neodpovídá nárokům trestního řádu, neboť obsahuje pouze obecná obvinění, která nejsou doložena bližším popisem. Tak např. obž. Jaroslav Novotný měl najmout „únosce“, ale toto tvrzení není podloženo žádným důkazem a „únosci“ trvají na tom, že jej poprvé v životě viděli až u soudu. Nebo obž. Jarmila Novotná měla plánovat tuto akci, ale neuvádí se kdy, jakým způsobem a s kým to měla dělat.

Dále Filip Opatřil nenechal v důkazním aparátu obžaloby kámen na kameni. Napadl nezákonnost důkazních opatření: nařízení odposlechů telekomunikačních prostředků, rekognic, provedení důkazu pachovou stopou i quasivyšetřovacího pokusu, provedeného pod řízením zmocněncem poškozeného. Rozebral nesrovnalosti  ve výpovědích svědků, kteří měli vidět přepadení pana poškozeného na silnici, a věnoval pozornost rozporům ve výpovědích pošk. Pavla Buráně. Poukázal na pochybnosti znalců o drobných zraněních na těle poškozeného jako o stopách špatného nakládání „únosců“ s ním. Zdůraznil, že „zakuklence“ kromě něj nikdo neviděl a svědkyně, která seděla v autě před domem, viděla pana poškozeného přijet a vstoupit do domu svobodně a bez doprovodu. Připomněl zásadní nedostatky v postupu vyšetřujících orgánů a zřejmě nestandardní vztahy mezi panem poškozeným a policisty.

Upozornil, že vyhovění obžalobě je možné pouze popřením věrohodnosti nejen obžalovaných, ale všech svědků obhajoby. Posléze připomněl soudci zásadu „in dubio pro reo“.

Z dalších výpovědí mě zaujala závěrečná řeč zmocněnce poškozeného, bývalého vojenského prokurátora Petra Dítě. V průběhu celého řízení bylo na jeho výkonu vidět, že je „ze staré školy“, důkladně vycvičený k výkonu profese. Aktivitou zastiňoval žalobce Petra Matouška (tím nechci říci, že žalobce něco zanedbal). Vehementně usiloval o usvědčení obžalovaných, ač vyjadřování k otázkám viny a trestu mu nepříslušelo. Postaral se o provední  quasivyšetřovacího pokusu, který měl dokumentovat nakládání s panem poškozeným při přepadení. Sloužil Pavlu Buráňovi s maximálním nasazením. K závěrečné  řeči přistoupil vědom si omezení svého území, na které ho ostatně předběžně upozornil předseda senátu. Omezil se proto na zdůvodňování nároků svého mandanta na odškodnění za nemajetkovou újmu. Neodpustil si přesto aspoň poznámku, adresovanou předsedovi senátu, že jej „svrbí jazyk, ale…atd“. Písemné vyhotovení své řeči podal předsedovi senátu s úlisným úsměvem a vysvětlením, že při ústním vystoupení se držel omezení, ale v písemném vyhotovení šel dále. Předseda senátu přijal elaborát s širokým chápavým úsměvem.  Jako laik soudím, že pan soudce přijetím této písemnosti popřel svou nestrannost a porušil zákon. Trestní řízení soudní je ze zásady veřejné a ústní. Písemné vyhotovení závěrečné řeči pana exprokurátora zřejmě obsahuje vyjádření k otázkám viny a trestu, k němuž nebyl oprávněn, ale jeho text nebyl pronesen ústně a nebyla s ním seznámena obhajoba.   

Zlatým hřebem programu, jenž by nepřekvapil jako součást pořadu Možná přijde kouzelník, ale zde zapůsobil jako rána z děla, byla závěrečná řeč „únosce“ Roberta Sádeckého, kterého kromě poznání Pavlem Buráněm usvědčuje pachová stopa, zanechaná na umytém sedadle auta v místě, na kterém po něm měl sedět pan poškozený. Pan obžalovaný se věnoval vývoji jeho usvědčování Pavlem Buráněm, který jej označil za nejaktivnějšího z „únosců“ a obvinil ho, že jej škrtil ocelovým drátem s úchyty. Popsal jej jako štíhlého muže (souhlasí), vysokého přibližně 180 cm (skutečnost je 172 cm), šlachovitého. Poznatek o šlachovitosti vysvětlil tím, že viděl jeho holé ruce. V tomto bodě pan obžalovaný povstal, vyhrnul si dlouhé rukávy na obou rukou až po ramena: jeho ruce pokrývá po celé ploše husté tetování, které by Pavel Buráň nemohl přehlédnout, ani by na ně nezapomněl.

Toto „kouzelnické číslo“ odlehčilo atmosféru v soudní síni, která byla přece jen stísněnější než obvykle, neboť na obžalované působilo vědomí, že se neodvratně přiblížil rozsudek.

Soud vyhlásí rozsudek v pátek 29. března 2018 v 10:00 za neúčasti většiny obžalovaných. Rozsudkem se nám dostane poučení, jakou váhu má zásada „in dubio pro reo“.

Zdeněk Jemelík