Je to v poslední době již druhá zpráva o zahájení úkonů trestního řízení na základě trestního oznámení spolku Šalamoun, původně založeného ad acta. Vprvním případě se oznámení týkalo podezření na zneužití pravomoci veřejného činitele ve prospěch záchrany Jiřího Čunka před soudním projednáním jeho trestní věci. Spolek Šalamoun zahrnul do okruhu podezřelých vedle státních zástupců také ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila, který jako hlava státní správy státního zastupitelství měl vůči bezprostředním pachatelům postavení capo di tutti capi. Bez jeho vědomého souhlasu a podpory by zásah nemohl proběhnout, naopak při přísném dbaní zákonnosti by jej musel zastavit a pachatele potrestat.

Pro obě zprávy je příznačné, že se žádný novinář nezeptal představitelů spolku Šalamoun, jak to s trestním oznámením bylo. Je to tradice: stanoviska a aktivity spolku Šalamoun se většinou potlačují, protože se nehodí do proudu polopravd a mystifikací, jimiž bůhvíkým usměrňovaná média zahlcují veřejnost v jednohlasém chóru, ač patří různým majitelům a předstírají různost v základní politické orientaci.

 K věci samé předesílám názor, že základním předpokladem práva státu na přívlastek „právní" je bezpodmínečná poslušnost zákonů státními orgány. Nelze se spolehnout na spravedlivost trestního řízení, pokud policisté, státní zástupci, soudci, ministři spravedlnosti a jim podřízení úředníci povyšují své subjektivní názory nad zákon a případně účelově ohýbají paragrafy kvůli dosažení politického cíle. Neúcta k zákonům je jednou z hlavních příčin bujení svévole orgánů činných v trestním řízení, která stojí za většinou občasných justičních přehmatů.

 Nezbytné je také respektování zákonné dělby pravomocí mezi složkami státu a vertikálního vymezení podřízenosti v hierarchii státních orgánů. Je např. správné, že ministr spravedlnosti nesmí zasahovat do právem zahájeného soudního řízení, ale na druhé straně soud nesmí vstupovat do výlučné pravomoci ministra, určené zákonem.

 Toto jsou základní hlediska k posouzení sporu exministra Pavla Němce o zákonnost jeho rozhodnutí v kauze „katarského prince" s justicí, Marií Benešovou, s dalšími politickými pleticháři (k nimž tehdy bohužel patřil i současný ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil) a posléze s převažující částí novinářské obce a s veřejností, rozeštvanou jimi všemi rukou společnou a nerozdílnou.

 Z tohoto pohledu je věc poměrně jednoduchá. Exministr Pavel Němec předáním trestního stíhání Hamada al Thani do Kataru vyhověl doporučení ministerstva zahraničí, které je nositelem státního zájmu ve vztahu k zahraničí. Jednal v souladu s vymezením své pravomoci, které jej opravňuje zastupovat stát v jednání s justičními orgány států, s nimiž nemáme dohodu o vzájemné právní pomoci. Použil nově zavedeného ustanovení trestního řádu, které mu umožňovalo takto rozhodnout bez ohledu na mínění kohokoli dalšího. Trestní řád výslovně zakazoval orgánům činným v trestním řízení po vydání rozhodnutí o předání věci do zahraničí zahájit trestní řízení či pokračovat v již zahájeném. Pokud se soudkyně Monika Křikavová rozhodla, že „se nesníží k tomu, aby se podřídila rozhodnutí moci výkonné", vědomě porušila ustanovení trestního řádu. Stejného prohřešku se dopustil předseda odvolacího senátu Petr Stutzig, který schválením jejího rozhodnutí o prodloužení „princovy" vazby vyvolal zdání zákonnosti jejího postupu. Oba předsedové senátů tak nesou odpovědnost za to, že „princ" byl čtyři a půl měsíce držen ve vazbě nezákonně.

 Zákonnost rozhodnutí Pavla Němce posléze potvrdil Nejvyšší soud ČR. Dotyční pražští soudci, a vedle nich také policisté a státní zástupci při různých příležitostech projevili pohrdání jeho rozsudkem. Dopustili se tím další, velmi závažné nezákonnosti: jiné právo než podřídit se rozsudku nikdo z nich neměl. Diskutovat a neposlouchat není totéž.

 Nebudu polemizovat o tom, zda důvody, které vedly ministerstvo zahraničí k podpoře žádosti Kataru o předání trestního stíhání „prince", byly přiměřeně závažné, ani o správnosti rozhodnutí exministra Pavla Němce vyhovět doporučení. Jsou to otázky, které vedle právního obsahu mají také povahu zahraničněpolitickou a etickou. Ani já, ani novináři, kteří se od té doby s chutí vyžívají ve vylévání fekálií na hlavu Pavla Němce, nemáme pro posuzování těchto otázek dostatek informací. Policejní vyšetřování, vyvolané na popud Marie Benešové, nepotvrdilo podezření, že si bývalý ministr nechal za laskavost zaplatit. Ani jeho svatba v hotelu v Dubaji nebyla úplatkem.

 Na tomto místě znova zopakuji odmítnutí klišé o tom, že „princ" unikl trestu. Pokud si někdo myslí, že 13 měsíců vazby je únikem trestu, upřímně mu přeji, aby dostal příležitost si té rozkoše také užít. Dodávám, že jsem byl přítomen výslechům všech „zneužitých" nezletilých příležitostných prostitutek a na základě poznatků z nich souhlasím s katarským generálním prokurátorem v názoru, že pobyt ve vazbě byl pro „prince" dostatečným trestem, zvláště když část vazby byla nezákonná. Navíc se domnívám, že kdyby nedošlo k zpolitizování a medializaci procesu, soud by patrně uložil podstatně mírnější trest.

 Nemohu také souhlasit s tvrzením, že se katarský generální prokurátor věcí nezabýval, odvozeným z tendenčního výkladu jeho rozhodnutí. Mám k disposici patrně stejný text jako oficiální novináři, a k tomu vyjádření dobře informovaného zdroje: ve skutečnosti katarský generální prokurátor přezkoumal český trestní spis a usoudil, že 13 měsíců vazby je dostatečným trestem za „princovo" chování. Zastavil pak trestní stíhání obdobným nástrojem, jakého použil jihlavský státní zástupce Arif Salichov ve prospěch Jiřího Čunka. Ovšem Arif Salichov není Arab, takže nad jeho rozhodnutím se většina našich novinářů nepozastavila. V každém případě Katar splnil vydávací podmínku a „prince" stíhal. Vydávací podmínka neobsahovala a ani obsahovat nemohla ustanovení, že musí být odsouzen.

 Až do podání obžaloby bylo rozhodnutí o katarské žádosti v pravomoci tehdejší nejvyšší státní zástupkyně, exprokurátorky Marie Benešové. Pak přešlo podle zákona na ministra. Motivy zběsilých útoků na něj, které po předání Hamada al Thani do Kataru podnikala, nebyly dosud objasněny, kolují pouze určitá podezření. V každém případě je zvláštní, že po odvolání z funkce se Marie Benešová stala na nějaký čas společnicí v advokátní kanceláři, mimo jiné zastupující zájmy Kataru v ČR, a když se osamostatnila, sblížila se s významným kapitálovým uskupením s obchodními zájmy v oblasti Perského zálivu. Stala se dokonce na čas členkou statutárního orgánu akciové společnosti, obchodující se zemním plynem. V budově jejích dobrodinců sídlili také její obhájci v řízení na ochranu osobnosti sedmi žalobců proti ní. První z nich byl bývalý důstojník komunistické rozvědky.

 Spolek Šalamoun učinil první kroky proti výše zmíněným soudcům a Marii Benešové již v r.2005. Ty ale neměly naději na úspěch. Ministr spravedlnosti Pavel Němec se spokojil s vypuzením Marie Benešové z Nejvyššího státního zastupitelství ČR a nezákonné jednání soudců velkoryse přešel mlčením. Podnětu ke kárné žalobě nevyhověl. Nezdařil se také pokus o vyvolání trestního řízení. Státní zástupci vytvořili kolem podezřelých ochrannou hráz, která byla neprolomitelná. Situace se nezměnila ani po nástupu Renaty Vesecké, která mohla mít důvod zavděčit se Pavlu Němcovi za vzestup do funkce nejvyšší státní zástupkyně a navíc byla od počátku pro svou předchůdkyni terčem častého napadání. Když pak útoky Marie Benešové podnítily nenávistnou mediální štvanici proti jí vykonstruované „justiční mafii", Renata Vesecká zavrhla myšlenku na trestněprávní odvetu a spolu s ostatními postiženými na ni podala žalobu na ochranu osobnosti.

 V té době se ozvala soudkyně Monika Křikavová dehonestujícím vystoupením proti soudcům Nejvyššího soudu ČR, kteří rozsudkem vyslovili nezákonnost jejího postupu v kauze „katarského prince". Na ochranářský postoj orgánů činných v trestním řízení k ní to nemělo žádný vliv.

 V červnu r.2007 zasáhli státní zástupci nepatřičným způsobem do trestního řízení proti bývalému místopředsedovi vlády, senátorovi Jiřímu Čunkovi. Jejich zákrok vyvolal veřejné pohoršení. Spolek Šalamoun jej od počátku kritizoval a předložil ministrům spravedlnosti Jiřímu Pospíšilovi a Daniele Kovářové několik podnětů ke stížnosti pro porušení zákona a návrhů na zahájení kárného řízení s Renatou Veseckou a dalšími. Teprve když s nimi neuspěl, v červenci r.2008 podal zmíněné trestní oznámení, kterým mělo být vyvoláno objasnění zásahu státních zástupců ve prospěch Jiřího Čunka a případné potrestání jeho pachatelů. Protože v té době již běžela nenávistná mediální štvanice proti skupině „justiční mafie", jejímž předmětem se vedle kauzy „Čunek" stalo také předání trestního stíhání Hamada al Thani do Kataru a byla snaha vyvolat dojem, že členové tzv. „justiční mafie" již tehdy postupovali ve shodě, spolek Šalamoun přidal k požadavku na prověření odpovědnosti státních zástupců za manipulaci s trestní věcí Jiřího Čunka také podnět k objasnění úlohy Marie Benešové v kauze „katarského prince" a požadavek na prověření podezření, že se soudci Monika Křikavová a Petr Stutzig dopustili trestného činu nerespektováním rozhodnutí ministra spravedlnosti a nezákonným držením Hamada al Thani ve vazbě.

 V té době již bylo jasné, že důsledkem ochranářského přístupu capo di tutti capi Jiřího Pospíšila bude s největší pravděpodobností marné vypršení promlčecích lhůt pro podání kárné žaloby, takže jinou než trestněprávní cestou nebude možné povolat k odpovědnosti viníky „kauzy Čunek".

 V nedůvěře k státnímu zastupitelství spolek Šalamoun podal příslušný podnět protikorupční policii. Na státní zastupitelství se obrátil teprve ve chvíli, kdy zjistil, že policie podání založila. Spis se pak dostal do rukou městské státní zástupkyně v Praze, která se již dříve osvědčila jako ochránkyně Stanislava Grosse proti pokusu o jeho trestní stíhání kvůli zneužití pravomoci k zřízení a užívání tajného policejního týmu „Mlýn". Ač její úřad nebyl pro věc příslušný a měla právo pouze odeslat „šalamounský" spis dál, oddělila z něj části, týkající se Marie Benešové a pražských soudců. Část, týkající se „kauzy Čunek", postoupila na Krajské státní zastupitelství v Brně. Jeho vedoucí byl uveden mezi podezřelými a současně byl nadřízeným dalšího podezřelého, jihlavského státního zástupce Arifa Salichova. Krajský státní zástupce Petr Coufal se ale zachoval jako profesionál: vyhověl výzvě spolku Šalamoun a z řízení se vyloučil. Tím přiměl Nejvyšší státní zastupitelství ČR, aby vyhovělo podnětu spolku Šalamoun podle pověstného §25 trestního řádu k odnětí a přikázání věci, která pak putovala do Plzně.

 Vrchní státní zastupitelství v Praze později provedlo dvakrát dohled nad činností městského státního zastupitelství. Při obou vytklo výše uvedené dělení spisu jako neoprávněné. Avšak netrvalo na uvedení věci do pořádku, zjednání nápravy pouze doporučilo.

 Po výše vysvětlených „manévrech" ale nastalo další období policejního nezájmu, posvěcené stanovisky státních zastupitelství všech stupňů, která v rámci výkonu dozoru, dohledu a dohledu nad dohledem opakovaně zjišťovala, že oznámení je vlastně bezdůvodné. Pokračovala „dopisová zákopová válka" mezi Šalamounem a státními zastupitelstvími, v které měli žalobci jednoznačnou fyzickou převahu. Na straně státního zastupitelství se vytvořil řetěz obránců, kteří úporně pečovali o nečinnost policie. Čirou náhodou až na pár výjimek na všech stupních státního zastupitelství se jednalo o bývalé prokurátory protiprávního režimu, vesměs bývalé členy KSČ. Své stavovské kolegy hájili neústupně, jako by si ve vzpomínkách vybavili heslo „za námi Moskva- ustoupit nelze".

 Ledy se začaly lámat teprve po nástupu Nečasovy vlády. Od pádu Topolánkovy vlády, jenž byl částečně cenou za politicky motivovaný zásah do trestního řízení proti Jiřímu Čunkovi, politici nepozorovaně dozráli k pochopení, že nemělo dojít k předání Čunkovy věci z Přerova do Jihlavy a možná i k některým dalším věcem, které se staly za působení Renaty Vesecké ve funkci nejvyšší stání zástupkyně. Již při nástupu nové vlády bylo víceméně jasné, že Renata Vesecká padne, a po ní i někteří další vedoucí státní zástupci.

 Věci se pak daly definitivně do pohybu po nástupu Pavla Zemana. „Zmrazené" trestní oznámení spolku Šalamoun patrně posloužilo jako obsahově dosti široký základ pro prověření podezřelých aktivit Nejvyššího státního zastupitelství ČR a příp. i nižších stupňů.

 Takže v nejbližších dnech policie provede základní procesní úkon, který měla provést jako jeden z prvních hned po obdržení podnětu ze 7.7.2008: podání vysvětlení předsedou spolku Šalamoun. Předpokládám, že zmíněným soudcům nehrozí, že by se dostali před trestní senát. Jejich čin je s největší pravděpodobností promlčen. Ale stále je možné vyvolat kárné řízení proti všem státním zástupcům- ochráncům podezřelých - kteří překážením trestnímu řízení promlčení navodili.

 V části, vztahující se k trestnímu stíhání Jiřího Čunka, budu považovat za úspěch, pokud se policii podaří přesně popsat mechanismus vyvolání zásahu v jeho prospěch. Odchod viníků z řad státních zástupců považuji za samozřejmost. A vyšetřování by mělo zapůsobit jako reflektor, namířený na politiky, kteří si tuto taškařici vymysleli a objednali.

Vyšlo na spoleksalamoun.com

Čtěte dále:
Policie prověřuje případ katarského prince
Nejdřív Čunek. A teď se vrací i případ katarského prince