Celý třídenní blok sloužil k dokončení výslechu korunního svědka Petra Pfeifera. Většinu času vyčerpal kladením otázek a různými souvisejícími prohlášeními obžalovaný SAZ. Záběr jeho zájmu byl velmi široký. Vracel se např. k počátkům existence společností Ecoll Invest a.s. a Synex (pozdější P.P.S. GmbH), k době, kdy zde působil jako investor Yaish Ronen Nadav a ke svým prvním kontaktům s Petrem Pfeiferem, Nadavem a oběma společnostmi. Ptal se také na zapojení různých osob a společností, jež neprocházejí tímto řízením, do obchodování P.P.S.GmbH a Ecoll Invest a.s. Padala jména Veselý, Bruštík, Doležal, Valentovič, Nema, Svoboda a další. Také se zajímal o některé vedlejší obchodní činnosti pana svědka. V poměru k intenzitě zájmu SAZ poskytl Petr Pfeifer málo věcných informací. Nejčastější součástí jeho výraziva byla slova „nevím“ a „to si již nepamatuji“. To se vzhledem k časovému odstupu dá pochopit, ale také to může být zastírací manévr.

Velkou pozornost SAZ vyvolala spontánní svědkova zmínka o možných stycích mezi Martinem Veselým a CIA. Pak jej ale přímo pobouřilo sdělení, že Petra Pfeifera vyslýchal agent CIA a na některé otázky proto nemůže odpovídat, protože se zavázal mlčenlivosti o věcech, jež byly předmětem zájmu CIA. Svědek zřejmě věří, že jej vyslýchal skutečný agent CIA (nelze to vyloučit) a víru přenesl i na SAZ. Ten pak zájem CIA o tuto kauzu považoval za zásah do nezávislosti státu a poukázal na možné ovlivnění povahy tohoto řízení zájmem „nejmocnější zpravodajské služby světa“. Otázkami se k této části svědkovy výpovědi stále vracel. A předseda senátu je opakovaně zamítal s tím, že je jeho povinností předsedy senátu postarat se, aby rozsah dokazování nevybočil z žalobního rámce. Rozpor mezi soudcem a obžalovaným nakonec vykypěl v nepříjemný střet, při němž SAZ se vehementně dožadoval svého a v zápalu boje skákal do řeči Aleši Novotnému, který se proti jeho chování ohrazoval a upozornil jej, že v době, kdy mluví, musí obžalovaný mlčet. Protože nemlčel, hrozil mu, že na jeho chování upozorní přítomného státního zástupce a zastrašoval jej upozorněním na možnost podání trestního oznámení pro pohrdání soudem. Nakonec odebral SAZ slovo, znemožnil mu dokončit výslech a nařídil krátkou přestávku. Po protestech obhájců setrval na rozhodnutí o umlčení SAZ, avšak dovolil, aby advokáti za něj položili otázky, vztahující se k tomuto námětu. Petr Pfeifer pak k otázkám obhájce Romana Jelínka přece jen nějaké informace poskytl. Uvedl m.j., že údajný agent CIA se mu prokázal „plackou“ a mluvil špatně česky. Nepamatoval si na jeho jméno a ani nedokázal událost časově zařadit. Nakonec se rozpomněl, že jeho vytěžení proběhlo dříve, než na SAZ, své bývalé spolupracovníky a přátele podal trestní oznámení, jež spustilo tuto kauzu.

Znepokojení SAZ kvůli zájmu CIA o jeho osobu či tento proces je pochopitelné, protože jde o zcela neobvyklou okolnost. Nakonec soudce stejně umožnil, aby jej aspoň zhruba uspokojil prostřednictvím obhájců. Incident, který kvůli zamítání souvisejících otázek vypukl, byl tedy zhola zbytečný. Právo obžalovaného vyslýchat svědka je chráněno Ústavou. Jeho krácení, k němuž takto došlo, bylo dle mého laického názoru nadbytečnou demonstrací nadvlády soudce nad obžalovaným.

V rámci sporu se SAZ vyjádřil kriticky o právním prostředí země. Odvolal se na známé výroky pana prezidenta a předsedy vlády v demisi o možnosti vyvolat trestní stíhání na objednávku. Jako usvědčující přiklad uvedl pronásledování bývalé předsedkyně Energetického regulačního úřadu Aleny Vitáskové, odsouzené senátem Aleše Novotného bez důkazů k trestu odnětí svobody v trvání 8,5 roku a po dvou letech čekání na konečný ortel zproštěné odvolacím soudem obžaloby pro nedostatek důkazů. Je pravda, že je mnoho lidí, kteří měli zájem vyštvat ji z úřadu a vyvíjeli na ni nepřetržitý tlak, jemuž neustoupila. Časový souběh štvanice na ni a zahájení trestního řízení může vyvolat dojem účelového jednání orgánů činných v trestním řízení. To je ale pouze dojem, proti němuž na druhé straně stojí jistota nezákonného rozhodnutí soudce v prvostupňovém rozsudku.

Je nápadný nepoměr mezi zájmem SAZ a jeho obhájců na straně jedné a ostatních obžalovaných a jejich advokátů na straně druhé na výslechu Petra Pfeifera. Z vystoupení ostatních obžalovaných bylo nejzajímavější vyjádření obž. Daniela Rudzana k jeho výpovědi. Vyslovil politování nad tím, že pan svědek byl kdysi nejen jeho spolupracovníkem, ale také přítelem osobním a rodinným a nikdy jej nenapadlo, že by se někdy mohli setkat v současném postavení před soudem.

Daniel Rudzan pak využil udělení slova ke stížnosti na články, které se poměrně nedávno vyrojily v tisku českém i zahraničním, a líčí jej jako ničemu, zatímco litují SAZ jako nevinného člověka, jenž se trápí ve vazbě. Vyslovil domněnku, že v pozadí této kampaně stojí SAZ. Ten se ale proti ní rozhořčeně ohradil. Jeden takový článek jsem našel na internetu a soudím, že jeho autor Oleg Khavych by zasloužil odsouzení k zbičování za prznění naší krásné mateřštiny. Nechápu ale, jaký prospěch by mohl mít SAZ z ostouzení spoluobžalovaného Daniela Rudzana, vedeného na takové ubohé úrovni.

Hodnotím-li vystoupení Petra Pfeifera jako celek, pak dle mého laického úsudku je skutečně podivné, že není v postavení spolupracujícího obžalovaného. Ve vývoji společností P.P.S. GmbH a Ecoll Invest a.s. sehrál významnou úlohu (m.j. přivedl dva strategické investory!) Je s nimi spojen a podílel se na jejich činnosti do takové hloubky, že silné podezření na spolupachatelství je přirozené. Postavení spolupracujícího spolupachatele ale náš trestní řád nezná. Motivace pachatelů na spolupráci s orgány činnými v trestním řízení za účelem usnadnění objasňování trestné činnosti je možná, ale jen v rozsahu, regulovaném zákonem. Pokud se policie nebo státní zástupce rozhodnou, že pachatele prostě nepředvedou před soud a ponechají mu postavení svědka, překračují své pravomoci. V tomto případě orgány činné v trestním řízení zřejmě nabídly panu svědkovi sladkou odměnu za ochotu podílet se na usvědčování SAZ. Z poznatků z vedlejší kauzy, vedené vazebně u Městského soudu v Brně, vyplývá, že nebyly štědré jen vůči Petru Pfeiferovi. Poskytují tak SAZ zcela mimořádnou „péči“ a na zákonnost postupu se neohlížejí. Až se jednou tento proces doplazí k závěru a dojde na závěrečné řeči, tato okolnost spolu s odstraněním ze spisu dokumentace o počátečním vyšetřování proti Petru Pfeiferovi může dle mého laického úsudku posloužit obhajobě jako argument k prokazování nezákonnosti stíhání SAZ.