Myšlenka jejich využití k vyvolání průtahů v řízení nebo jeho zastavení není výjimečná. Například obhájci Davida Ratha prozradili v televizním vystoupení  záměr zpochybnit příslušnost severočeských žalobců v počáteční části vyšetřování.

Výskyt „školáckých“ chyb vede k domněnce, že ve složitých případech může docházet k selhání zásadního významu.  Její oprávněnost potvrzují také výsledky šetření Nejvyššího státního zastupitelství o dopadech II. článku novoroční amnestie (abolice) na trestní řízení. Z něho vyplývá, že z celkového počtu 415 zastavených trestních řízení, trvajících déle než osm let od sdělení obvinění, připadá  260 případů, tedy 63%,  na přípravné řízení. Okolnost, že je žalobci za tak dlouhou dobu nedokázali dovést k pravomocnému ukončení, vzbuzuje pochybnosti o úrovni jejich práce. Ostatně špatnou známku jim často vystavují soudy zprošťujícími rozsudky nebo dokonce vracením obžaloby k dopracování. Opět abolice vynesla na světlo alarmující případ stíhání Františka Chvalovského & spol., v němž soud vrátil obžalobu třikrát, a rozsudek, postavený až na její čtvrté verzi, stejně neobstál v odvolacím řízení . 

Osudové následky mají chyby, jichž se žalobci dopouštějí při uspořádání mozaiky důkazů do konečného obrazu žalovaného skutku. Ten je jen zřídka úplně přesným otiskem skutečnosti, a ani tomu jinak být nemůže: například s odstupem času selhává paměť svědků, takže jejich výpovědi se v podrobnostech vzájemně liší. Někdy jsou v obrazu mezery, jež se nepodaří zaplnit: například oběť vraždy má pod nehty šupiny kůže, z nichž lze zjistit DNA pachatele, neevidovaného v národním registru DNA. Ale nepodaří se získat žádné svědectví, jež by k němu přivedlo policii. Bílé místo není čím zaplnit. Je na žalobci, aby ze střepinek údajů  nestrannými úvahami dospěl k výslednému obrazu, jenž tvoří logický celek a co nejvěrněji se blíží skutečnosti. Potíž je v tom, že někteří žalobci, posedlí potřebou dát za každou cenu průchod spravedlnosti, si vytvoří subjektivní vztah k obžalovanému. Rozhodnou-li se, že jejich oběť patří za mříže, není jí pomoci: žalobce provede účelový výběr důkazů, nehodící se potlačí, prázdná místa zaplní zdánlivě logickými úvahami, a na takovém základě postaví obžalobu. Ne vždy se podaří soudu následky zlovolného počínání odhalit. Nejhorší stav ovšem nastane, když se k obžalovanému stejným způsobem postaví soud: pak nemá na zproštění naději.

Výše uvedené úvahy bych mohl podložit údaji ze svého archivu, které by si ovšem čtenáři nemohli ověřit. Pokusím se je přiblížit na případu bývalého strážníka Milana Pavlise, odsouzeného v r.2008 za vraždu, k němuž jsou dosud na internetu dostupné aspoň značně nepřesné dobové údaje včetně videozáznamu z vyhlašování rozsudku. Podrobnější popis případu jsem zveřejnil v měsíčníku Policista č.10/2011.

Případ je zdánlivě jednoduchý tím, že k usmrcení oběti skutečně došlo a pachatel je známý, neboť zůstal na místě a snažil se přivolat poškozenému pomoc. Žalobce se musel především vypořádat s otázkou, kdo zavinil konflikt, jenž měl tragické důsledky. Jeho pohled známe z obžaloby: viníkem byl strážník, který boucháním do karoserie a hlasitým nadáváním přiměl k obraně svého majetku poškozeného, spícího v autě, a při vyvolané rvačce jej zabil nožem. Byl ovšem možný i jiný pohled: když narazil opilý strážník na nesprávně zaparkované auto, probudil se v něm  profesionální reflex, jemuž dal průchod hlučným jednáním. Poškozený ze všech možných variant řešení vzniklé situace (např. přivolání PČR, odjezd na jiné místo) volil fyzické násilí s použitím smrtonosné zbraně. Napadl  neozbrojeného Milana Pavlise dvěma teleskopickými obušky a úderem do hlavy jej srazil na zem. Ten pak ve strachu o život vytáhl z kapsy nůž. Když poškozený padl na zem, ve snaze přivolat pomoc vyrazil do vozovky zastavit přijíždějící auto, aniž by věděl, že jde o motorizovanou policejní hlídku. Přivedl policisty k umírajícímu a zůstal na místě.