Můj pohled ovlivňuje prožitek ohromení veřejnosti v soudní síni při vyhlášení rozsudku senátu Sylvie Slepičkové nad Vladimírem Mlynářem. Vrchní  soud v Praze jako soud odvolací pana obžalovaného zprostil obžaloby, ale silný dojem z prvostupňového rozsudku z mé paměti nevymizel.

Jako laik si myslím, že vina odsouzených není prokázána tak jednoznačně, jak si žalobce i předsedkyně senátu myslí, takže nebudu překvapen, pokud o kauze „vytunelování“ Mostecké uhelné ještě v budoucnu uslyšíme.

Navíc si neodpustím laický názor, že ve věci tak komplikované, jako je tato, by se po 25 letech od skutku neměly ukládat nepodmíněné tresty odnětí svobody. K nápravě škody ani k polepšení pachatelů již nedojde. Mimo to stát přece měl již v době provedení skutku všechny potřebné úřady, jež si měly všimnout údajných nekalostí. Jako pamětník vím, že případ v té době vzbudil značnou pozornost veřejnosti, takže příslušné úřady musely o problému vědět. Vznikla-li skutečně státu škoda, pak musíme položit otázku, kdo po 25 letech ponese odpovědnost za nepochybné selhání kontrolních mechanizmů státu.

Zamýšlím se i nad výší uložených rozsudků. V novinářských komentářích se houfně vyskytuje poznámka, že Antonio Koláček si odnesl vyšší trest než od švýcarského soudu. Ale kupodivu si nikdo nevšiml, že trest Oldřicha Klimeckého se vzhledem k jeho vysokému věku a zdravotnímu stavu může změnit v trest doživotní.

Hypotetická vina odsouzených se netýká životů a zdraví a osobnostních zájmů občanů. Jde v ní „jen“ o peníze, byť státní. Proto bych za daných okolností považoval vyžadování vykonání trestu odnětí svobody za nehumánní. 

Ale nechejme se překvapit, jak s rozsudkem senátu Sylvie Slepičkové naloží odvolací soud. Nemá smysl rozčilovat se nad rozsudkem prvoinstančního soudu, dokud jej odvolací soud neučiní vykonatelným.