Předseda senátu je obecně uznáván nezpochybnitelného odborníka na trestní právo. Nemám důvod jej zpochybňovat a myslím, že následující kritické úvahy jeho obrazu v jeho celku neuškodí.  Vzhledem k délce času od podání do vyřízení je rozsah 15 stran poněkud překvapující, ale stručnost je vždy třeba chválit, pokud nejde na úkor pečlivosti zpracování.

Předmětem úvah může v tomto případě být rozdíl mezi názory dovolatelů a soudu na posuzování námitky podjatosti soudců. Není to překvapující: zvláště někteří soudci u nalézacích soudů se tváří, jako by podjatost byla sprosté slovo. Proti tomu ale Ústavní soud bývá při rozhodování stěžovatelů na podjatost soudců vstřícný. V našem případě tomuto rozhodnutí předcházelo řízení k námitce podjatosti jednoho z dovolatelů proti předsedkyni odvolacího senátu. Vrchní soud jako soud odvolací ji zamítl a Nejvyšší soud ČR s ním souhlasil. Ale Ústavní soud uznal napadenou soudkyni za podjatou. Řízení pak musel převzít jiný senát. Když obžalovaní podali proti jeho rozsudku odvolání, zjistili, že dva ze tří  členů odvolacího senátu rozhodovali proti nim v předcházejícím řízení o podjatosti. Dožadovali se proto vyloučení senátu pro    podjatost, avšak v tomto řízení u Nejvyššího soudu ČR s požadavkem nepochodili. Soud své stanovisko odůvodnil v souladu se zásadami, jež uplatnil v dřívějším řízení, které však u Ústavního soudu neobstálo. Zde se projevuje rozdíl mezi vnímáním soudců a dovolatelů: dovolatelé mohou mít obavy, že dva členové senátu si mohou pamatovat, že se již problémem podjatosti  v této věci zabývali a může je to proti dovolatelům popudit, zatímco soudci mohou trvat na nezpochybnitelnosti nestrannosti soudců za jakýchkoli okolností. Jako laik se kloním na stranu dovolatelů. Není ovšem vyloučeno, že v případě vyhovění námitky podjatosti soudců odvolacího soudu by se nakonec odvolatelé mohli „dostat z louže pod okap.“

V dalším se Nejvyšší soud ČR vypořádal s námitkou dovolatelů, že v řízení u nalézacího i odvolacího soudu nedošlo k vlastnímu stanovení škody a soudy vzaly za bernou minci výměr Celní správy, který právě v době vydání rozsudku zrušil v daňovém řízení Městský soud v Praze. Senát Františka Púryho je spokojen, že tento argument padl, protože Nejvyšší správní soud předmětné rozhodnutí  Městského soudu zrušil v r.2024. Podle mého laického úsudku obecné soudy nemohly předjímat vývoj daňového řízení, které probíhalo nezávisle na řízení trestním, takže výtka dovolatelů asi byla správná: v daný okamžik jednal nalézací soud špatně. Ale navíc mě zaujalo, že  dovolací soud se nezajímal, jak nalézací soud dospěl k názoru, že dovolatelé jsou oprávněnými plátci daně. Kdyby se zajímal, možná by pak také zkoumal, proč nalézací soud nevzal na vědomí skutečně zaplacenou daň.

K zamyšlení je i otázka, zda obžalovaná právnická osoba byla obžalovaná právem, když její vina spočívala pouze v jednání dovolatelů, za které byli odsouzeni. Nejvyšší soud rozhodl, že si odsouzení skutečně zasloužila. Jako laik se ale zamýšlím, zda nedošlo k nedbání zásady „no bis in idem“.

Nejvyšší soud nepřistoupil  ani na námitky o rozporu mezi skutkovými zjištěními a jejich právním vyhodnocením, popř. o opomenutí některých důkazů. Jako laik nechápu, jak k takovému názoru dospěl, když podle vyjádření v závěru usnesení „ nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího“. Přeloženo do „lidštiny“: postupy a zjištění obecných soudů posvětila neomylnost soudců, takže dovolací soud neměl důvod se jimi zabývat. Na základě vlastních poznatků mám jako laik zásadní pochybnosti o nezávadnosti počínání nalézacího soudu, které odvolací soud neodhalil jen díky povrchnosti svého přístupu. Na základě nesprávných skutkových zjištění nelze dojít ke správným právním závěrům. Ale zdůrazňuji: jsem laik, věřící jen vlastnímu poznání. 

Zdeněk Jemelík