Předseda senátu je obecně uznáván nezpochybnitelného odborníka na trestní právo. Nemám důvod jej zpochybňovat a myslím, že následující kritické úvahy jeho obrazu v jeho celku neuškodí.  Vzhledem k délce času od podání do vyřízení je rozsah 15 stran poněkud překvapující, ale stručnost je vždy třeba chválit, pokud nejde na úkor pečlivosti zpracování.

Předmětem úvah může v tomto případě být rozdíl mezi názory dovolatelů a soudu na posuzování námitky podjatosti soudců. Není to překvapující: zvláště někteří soudci u nalézacích soudů se tváří, jako by podjatost byla sprosté slovo. Proti tomu ale Ústavní soud bývá při rozhodování stěžovatelů na podjatost soudců vstřícný. V našem případě tomuto rozhodnutí předcházelo řízení k námitce podjatosti jednoho z dovolatelů proti předsedkyni odvolacího senátu. Vrchní soud jako soud odvolací ji zamítl a Nejvyšší soud ČR s ním souhlasil. Ale Ústavní soud uznal napadenou soudkyni za podjatou. Řízení pak musel převzít jiný senát. Když obžalovaní podali proti jeho rozsudku odvolání, zjistili, že dva ze tří  členů odvolacího senátu rozhodovali proti nim v předcházejícím řízení o podjatosti. Dožadovali se proto vyloučení senátu pro    podjatost, avšak v tomto řízení u Nejvyššího soudu ČR s požadavkem nepochodili. Soud své stanovisko odůvodnil v souladu se zásadami, jež uplatnil v dřívějším řízení, které však u Ústavního soudu neobstálo. Zde se projevuje rozdíl mezi vnímáním soudců a dovolatelů: dovolatelé mohou mít obavy, že dva členové senátu si mohou pamatovat, že se již problémem podjatosti  v této věci zabývali a může je to proti dovolatelům popudit, zatímco soudci mohou trvat na nezpochybnitelnosti nestrannosti soudců za jakýchkoli okolností. Jako laik se kloním na stranu dovolatelů. Není ovšem vyloučeno, že v případě vyhovění námitky podjatosti soudců odvolacího soudu by se nakonec odvolatelé mohli „dostat z louže pod okap.“