Popudem mu byl vládní záměr soustředit stíhání závažných případů korupce do rukou specializovaného útvaru státního zastupitelství. Poukazuje na to, že vybavení státních zástupců pravomocí zastavit trestní řízení před podáním obžaloby jim umožnilo, aby poskytli ochranu VIP obviněným, přestože původně byl tento instrument míněn jako ochrana nevinných občanů před svévolí policie a proti zahlcování soudů nedůvodnými obžalobami.Institut zastavení trestního stíhání usnesením státního zástupce před podáním obžaloby dokonce považuje za „snad nejošklivější vřed na tváři polistopadové justice".

Soudí, že státní zastupitelství nemůže splnit úspěšně svůj úkol v oblasti této trestné činnosti, nebude-li specializovaným státním zástupcům odebrána tato pravomoc. Dožaduje se také, aby „protikorupční" státní zástupci nesměli sjednávat dohody o vině a trestu, pokud bude tento - dle mého názoru nepotřebný a nesmyslný nástroj- zahrnut do trestního práva. Přeje si, aby v  trestních věcech korupčního jednání přešla pravomoc zastavení trestního stíhání přímo na trestní soud. Oprávněně poukazuje na to, že soudní řízení je odolnější proti korupčním úskokům, neboť probíhá před očima veřejnosti a podléhá přezkumu v odvolacím řízení.

Z jeho textu není zřejmé, zda si uvědomuje, že ve  věci zastavení trestního stíhání jsou státní zástupci podrobeni mimořádnému oprávnění nejvyššího státního zástupce rušit jejich rozhodnutí. Každé pravomocné usnesení o zastavení trestního stíhání se povinně postupuje nejvyššímu státnímu zastupitelství k přezkumu a případnému rozhodnutí nejvyššího státního zástupce. Je to výjimka z pravidla, že nejvyšší státní zástupce nesmí zasahovat do rozhodování masy státních zástupců mimo hrstky svých přímých podřízených (než „překabátění" komunističtí legislativci při tvorbě zákona o státním zastupitelství tuto zásadu vymysleli, museli hodně přemýšlet). Slavným příkladem uplatnění mimořádného oprávnění nejvyššího státního zástupce bylo přezkoumání usnesení jihlavského státního zástupce Arifa Salichova o zastavení trestního stíhání bývalého místopředsedy vlády Jiřího Čunka Renatou Veseckou, která při prvém přezkumu jeho rozhodnutí zrušila. Musel řízení doplnit a teprve jeho druhé rozhodnutí v jejích očích obstálo.

Mám obavy, že v té podobě, v jaké Tomáš Richter návrh uvádí, by byl těžko realizovatelný. Korupce není jednolitý trestný čin. Při korupčním jednání dochází k řetězu na sebe navazujících trestných činů, ke kterým jinak dochází i v jiných souvislostech. Nebylo by proto asi možné zakázat státním zástupcům zastavovat trestní řízení v případě jednoznačně vymezené právní kvalifikace trestného činu. Mimo to mi připadá paradoxní nápad, aby právě elita státních zástupců byla vyjmuta z dosahu mimořádné přezkumné pravomoci nejvyššího státního zástupce, zatímco ti ostatní by mu samozřejmě zůstali.

Úvahy Tomáše Richtera mají ovšem racionální jádro. Přibližují se legislativním námětům spolku Šalamoun, které během několika minulých let opakovaně předkládá ministerstvu spravedlnosti a publicisticky široké veřejnosti.

Spolek Šalamoun považuje státní zastupitelství za inkvizičně uzavřenou instituci, která jedná za zavřenými dveřmi a v podstatě se vymyká vnější kontrole. Na rozdíl od soudů, které o vážnějších věcech rozhodují v senátech, v nichž se soudci mimo jiné také vzájemně kontrolují, ve státním zastupitelství se uplatňuje rozhodování jednotlivců, podléhajících pouze kontrole výše postavených kolegů, svázaných s nimi stavovskou solidaritou a v mnoha případech společnou špatnou minulostí prokurátorů protiprávního režimu. Státní zastupitelství je totiž nejzachovalejším skanzenem výkonné moci předlistopadového totalitního státu: více než třetina státních zástupců jsou bývalí prokurátoři a vojenští prokurátoři, tedy lidé, kteří se dobrovolně podíleli na uplatňování komunistického institucionalizovaného bezpráví (tzv. socialistického práva) a jsou vycvičení v poněkud odlišném pojetí trestního práva od práva demokratického právního státu. Tito „staří osvědčení soudruzi" drží většinu vedoucích míst v soustavě. Mnozí jsou propojeni s bývalými kolegy, kteří byli po Listopadu 1989 „exkomunikováni" a působí v advokacii. Toto spojení je brankou, kterou mohou do rozhodování státního zastupitelství pronikat korupční vlivy.

Na úroveň činnosti státního zastupitelství má také vliv téměř úplná beztrestnost státních zástupců za profesní a etické poklesky, kterou mají prakticky zaručenu po celou dlouho dobu od vzniku úřadu navzdory formální existenci institutu kárné odpovědnosti.

Spolek Šalamoun proto již řadu let dokazuje, že je nezbytné, aby přípravné řízení probíhalo pod dohledem soudu, a to nejen v omezeném rozsahu dle návrhu Tomáše Richtera. Vzhledem k výše uvedeným specifikům postkomunistického státu by bylo optimální vrátit se k modelu vedení přípravného řízení vyšetřujícím soudcem, který počátkem 50.let minulého století zlikvidovali komunisté jako překážku snadného a rychlého vynucování „třídního" práva. Dosáhnout tak hluboké změny v krátkém čase by ale asi nebylo možné. Pokrokem by byla aspoň možnost vyvolat návrhem přezkum pravomocného rozhodnutí státního zástupce ve veřejném dvoustupňovém soudním řízení o odložení věci, o zastavení trestního stíhání a také o změně místní a věcné příslušnosti orgánů činných v trestním řízení.

Netýkalo by se to jen vyhrazené malé skupiny státních zástupců a pouze institutu zastavení trestního stíhání. Tomáši Richterovi dělají starosti jen veřejní činitelé, kteří se dopustili korupčního jednání. Ale k zajištění beztrestnosti neoprávněným zastavením trestního stíhání nesmí mít přístup ani pachatelé ostatních trestných činů.

Uvalení soudního dohledu by posílilo postavení zoufalých poškozených, kteří dnes nemají účinný nástroj k prosazení nároku na zadostiučinění proti inkvizičně uzavřeným orgánům přípravného řízení, pokud se rozhodnou, že nechají běžet pachatele trestné činnosti, kterou byli poškozeni.

Překvapující, ale oprávněný je požadavek spolku Šalamoun, aby se proti některým rozhodnutím státních zástupců směla ohradit i policiie. Jde o to, aby nepokračovaly odchody do civilu frustrovaných zkušených kriminalistů, kteří se po víceleté práci na případu musí smířit s rozhodnutím státního zástupce „vyšetřování skončilo, zapomeňte", ačkoli jsou přesvědčeni o důvodnosti návrhu na podání obžaloby.

Obecně by soudní dohled nad přípravným řízením nahradil současnou převahu inkvizičního posttotalitního státního zastupitelství skutečnou rovností všech účastníků trestního řízení.

Určitě se ozvou námitky, že otevření přípravného řízení soudnímu dohledu by soudy zahltilo. Toho se ale není třeba obávat. Když nezahltí povinný přezkum usnesení státních zástupců o zastavení trestního stíhání nejvyšší státní zastupitelství s jeho několika desítkami státních zástupců, trestní soudnictví se stovkami soudců by se s ním vypořádalo také. Navíc by soudní dohled nad přípravným řízením vedl k výraznému zvýšení jeho úrovně, což by se následně promítlo do odlehčení soudů.

Pokud by se spojilo zavedení soudního dohledu nad rozhodováním státních zástupců s posílením moci nejvyššího státního zástupce vůči mase žalobců zrušením mezičlánku vrchního státního zastupitelství, došlo by k zvýšení výkonnosti a kvality práce tohoto významného úřadu.

Všechna výše zmíněná opatření se ovšem mohou obrátit vniveč, nebudou-li státní zástupci nemilosrdně voláni k odpovědnosti za vadná rozhodnutí. To už je ale jiné téma, stejně jako potřebnost vypuzení „rudých" prokurátorů z vedoucích míst v soustavě.

Vyšlo 23.10.2011 na webu spolku Šalamoun a Politikonu