Zdeněk Jemelík: Ministerstvo nespravedlnosti

01.12.2013 8:57 | Zprávy

Ledacos z toho, čeho jsme v současnosti svědky, jasnozřivě popsal George Orwell v románu „1984“.

Zdeněk Jemelík: Ministerstvo nespravedlnosti
Foto: Hans Štembera
Popisek: Budova ministerstva spravedlnosti

Mimo jiné také v jeho románové Oceánii měli ministerstva, jejichž název předstíral opak povahy jejich skutečné činnosti. Např. ministerstvo pravdy mělo spravovat informace, zábavu, ?školství a umění, ale ve skutečnosti se staralo o vymývání mozků. Podobně tomu bylo s ministerstvem míru, jemuž podléhala armáda a vojenské zásahy v zahraničí, či s  ministerstvem lásky, jež mělo mít na starosti právo a veřejný pořádek, ale ve skutečnosti vzbuzovalo v lidech hrůzu.

V našem milém Švejkolandu máme ministerstvo spravedlnosti, u něhož se občan, hledající spravedlnost, zpravidla  ničeho kloudného nedomůže. Pokud by stát nebyl pokrytec, jmenovalo by se „ministerstvo netečnosti ke spravedlnosti“ nebo zjednodušeně jen „ministerstvo nespravedlnosti“. Pomineme-li zlomyslné tvrzení, že k soudu se nechodí pro spravedlnost, ale pro rozhodnutí, pak spravedlnost se převážně „vyrábí“ nebo odpírá mimo budovu ministerstva, tedy u soudů a státního zastupitelství. Na jejich rozhodování ale nemá ministerstvo prakticky žádný vliv. Ministrům a zejména úředníkům to zřejmě nevadí. Široce zakořeněná představa, že ministr spravedlnosti může nařídit soudci, jak má dopadnout rozsudek, nebo že se má obnovit proces s cílem nápravy nespravedlivého rozsudku, je naprosto mylná.

Jsou ale výjimky z pravidla. Ministr jako ústavní činitel (nikoli ministerstvo jako úřad, jenž formálně pouze poskytuje servis) má právo podat k Nejvyššímu soudu ČR stížnost pro porušení zákona proti pravomocnému rozhodnutí soudu nebo státního zástupce, a to ve prospěch i neprospěch obviněného. Podáním stížnosti průchodu spravedlnosti nedosáhne. Pouze  otevře obžalovanému cestu k Nejvyššímu soudu ČR, který má  moc vrátit věc zpět obecným soudům, nebo sám změnit rozsudek. Přesto je poptávka po využití této pravomoci  velká, neboť na rozdíl od ústavní stížnosti a dovolání lze stížností pro porušení zákona úspěšně napadnout vady dokazování a její uplatnění není omezeno procesní lhůtou. Na ministerstvo přichází ročně až dva tisíce žádostí o zastání proti skutečné nebo domnělé svévoli soudů nebo státních zástupců. Vyhovění se dočká jen zlomek z celkového počtu žadatelů, přičemž jeho velikost velmi záleží na vstřícnosti toho kterého ministra. Vstřícný byl Pavel Němec, částečně i Daniela Kovářová, nepřátelsky se choval Jiří Pospíšil.

Ministr se samozřejmě nemůže seznamovat s tak velkým počtem případů, musí se spolehnout na pomoc úředníků. Ti pak  přejímají skutečnou moc. Nad souladem jejich odborných a lidských kvalit s nároky odpovědného rozhodování o lidských osudech je lépe se nezamýšlet. O jedné referentce ministerstvo zatvrzele odmítá sdělit, odkud tam před mnoha lety přišla, ač naproti tomu její přímý nadřízený důchodcovského věku se veřejně pochlubil počítačovou pologramotností, minulostí komunistického soudce a normalizačního úředníka.  Tito lidé si přitom osobují právo vědět lépe než ministr, kterému podnětu se má vyhovět, a dbají na to, aby jednou vydané rozhodnutí se v budoucnu při novém projednání nezměnilo. Dokáží zastavit nedokončené řízení k podnětu kvůli zjištěnému souběhu s podáním ústavní stížnosti, ač musí vědět, že Ústavní soud nejspíš rozhodne až v době, kdy stěžovatel již bude opět na svobodě, zatímco stížnost pro porušení zákona by mohla vést k nápravě křivdy během několika málo měsíců.  Zasáhne-li ministr do jejich rozhodování odlišně od jejich představ, obvykle v nich vzbudí nevoli, jež může vyústit až v trestní oznámení. Na jejich postoj k agendě stížností pro porušení zákona může mít vliv chuť pracovat: není jedno, zda při stejném počtu úředníků v oddělení a stejném platu mají vypracovat za rok dvě stovky stížností nebo jen stovku.

Ale úředníků není na ministerstvu dost, proto se spisy postupují k „předžvýkání“ na státní zastupitelství. Jeho stanovisko není pro ministra závazné. Nicméně žalobci tak dostávají možnost rozhodnout, zda chtějí kořisti svých kolegů dát příležitost k úniku.

Tento článek je uzamčen

Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PL

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.

reklama

autor: Názory, ParlamentniListy.cz

Green Deal je třeba když ne odmítnout, tak od základů, radikálně změnit.

Souhlasím s vámi, ale pak nechápu, proč jste kandidovali s někým, kdo GD hájí, jako je třeba Niedermayer? A ještě k tomu, co jste napsal. Je vůbec možné Green Deal FAKTICKY odmítnout? Protože já nemám dojem, že by ho většina politiků v EU chtěla radikálně změnit, ostatně, co proto udělala ODS - vaši...

Odpověď na tento dotaz zajímá celkem čtenářů:


Tato diskuse je již dostupná pouze pro předplatitele.

Další články z rubriky

Zdeněk Jemelík: Prezident rozdával radost

15:49 Zdeněk Jemelík: Prezident rozdával radost

Prezident republiky omilostnil dalších pět odsouzených s odůvodněním, proti němuž dle mého názoru ne…