Počínaje Pavlem Němcem jsem měl příležitost jednat osobně se všemi ministry spravedlnosti s výjimkou Karla Čermáka, jehož jsem „nestihl“ a Marie Benešové, o kterou jsem nestál. Pavel Blažek nepochybně patří k těm lepším. Právě proto si ale myslím, že muž jeho inteligence, zkušenosti a širokého vzdělání by měl mít tolik hrdosti, aby tvrdě hájil nedotknutelnost svého soukromí. Setkal se náhodně se stoupencem agresora, nestýká se s ním pravidelně a není důvod předpokládat, že se přiklonil na jeho stranu. Dále  soudím, že útoky na něj mohou mít přesah do života každého z nás. Případ totiž signalizuje, že žijeme v profízlovaném prostředí, v němž si nikdo nemůže být jist úctou ke svému soukromí. Dále jsme se dostali do poměrů, v nichž někteří lidé jsou ocejchovaní a není radno se s nimi setkávat. Obě výše zmíněné okolnosti mi připomínají poměry, v nichž jsem žil zhruba 40 let.

Není také náhoda, že již podruhé zaznívá volání po jeho resignaci ze sporných důvodů: jeho odchod z vlády by ji oslabil. ODS by měla velké potíže při hledání kvalitativně rovnocenné náhrady. Dostala by se do podobné situace, do jaké se opakovaně propadal Andrej Babiš. Někomu by se možná oslabení vlády líbilo. Jde o to, komu ? Komu tedy slouží davy demonstrantů?

Zásadně jsem přesvědčen, že skutečně každý občan bez výjimky má právo, aby jej nikdo v jeho volném čase nefízloval a nemluvil do toho, s kým se baví. Politici nejsou výjimkou. Nehledě k tomu, že stykem s problémovými lidmi nasávají informace, jež mohou zhodnotit ve své činnosti. Informace, získané rozhovorem s nepřítelem, mají svou cenu. Nelíbí se mi proto, že redaktor České televize Daniel Takáč jednal s Pavlem Blažkem v Interview s nadřazeností a občas s posměchem, jako by měl před sebou neodpovědného darebáka. Vrcholem bylo upozornění, že by ministr měl resignovat, aby odešel se ctí. Během dlouholetého působení v roli justičního potížisty jsem byl svědkem desítek výslechů zločinců, ať již policisty nebo soudci. Daniel Takáč se choval k Pavlu Blažkovi jako řízný vyšetřovatel k zapírajícímu obviněnému. Dokonce požadoval, aby jej podrobně informoval o obsahu rozhovoru s Martinem Nejedlým. Vybavila se mi v té souvislosti vzpomínka na „kádrový pohovor“ po maturitě v r. 1953, při němž mi vedoucí tajemník OV KSČ hrozil, že strana nedovolí, abych studoval na vysoké škole, protože se stýkám s kýmsi, koho jsem ve skutečnosti vůbec neznal. Znova vyslovuji podiv nad tím, že Pavel Blažek tento způsob zacházení strpěl.