Obžaloba liberecké pobočky Krajského státního zastupitelství v Ústí n.L. z června r. 2010 čerpala z poznatků přípravného řízení, v němž Inspekce PČR použila nezákonně nařízené odposlechy a k některým úkonům si najímala  civilní osoby. Načasování působí dojmem, že cílem kriminalizace obžalovaného bylo jeho vyřazení ze soutěže o obsazení místa krajského ředitele PČR.

Obžalováno bylo šest osob. Miroslavu Dvořákovi kladl žalobce k tíži spáchání sedmi trestných činů. Podle dobových úvah novinářů mu hrozil trest odnětí svobody ve výši až 8 let.  Soud byl nakonec milosrdnější a v prvním rozsudku z 4.října 2011 mu nadělil „pouze“ 4 roky. Podrobnostmi jsem se zabýval v dobových článcích.

Prvoinstanční řízení soudní vedl od počátku a stále vede soudce Richard Skýba, s nímž má spolek Šalamoun z minulosti bohaté zkušenosti ze dvou monitorovaných případů. Je to soudce s tvrdým „tahem na branku“ ve směru odsuzování za každou cenu, někdy jednající s účastníky řízení nevybíravým způsobem, schopný třeba rozplakat svědkyni obhajoby. Tak ve věci obviněného J.H. především nevydal ministrovi spravedlnosti spis k přezkumu za účelem posouzení důvodnosti podnětu ke stížnosti pro porušení zákona. J.H. si odpykal polovinu trestu a až po návratu na svobodu dosáhl obnovy řízení a byl zproštěn obžaloby v plném rozsahu. Rozsudek nad obviněným M.K. zrušil Nejvyšší soud ČR na základě stížnosti pro porušení zákona, podané ministrem Pavlem Němcem. Soudce Richard Skýba se  tím nedal mýlit a v novém řízení částečně opsal původní rozsudek, i když ho žalobce v závěrečné řeči ujistil, že proti případnému zprošťujícímu rozsudku se neodvolá. Věcí se pak znova zabýval Nejvyšší soud ČR na základě další stížnosti pro porušení zákona, kterou tentokrát podal ministr Jiří Pospíšil. Soud zlomil nad panem soudcem hůl a M.K. na místě zprostil obžaloby. Kauza M.K. je dvojnásobná kuriozita: neznám jiný případ, v němž by podali stížnost pro porušení zákona dva ministři, kteří k sobě navzájem neměli zrovna přátelské vztahy. Dále není obvyklé, že by Nejvyšší soud ČR přímo zprostil obviněného viny.

Soudce Richard Skýba si na přidělení případu policejního ředitele velmi zakládal. V rozhovoru „mezi čtyřma očima“ vysvětlil jeho obhájci, že si s jeho klientem pohraje, neboť k odsouzení policejního ředitele v životě více příležitostí mít nebude.

O kauzu Miroslava Dvořáka jsem se začal zajímat teprve poté, když svět obletěl videozáznam hysterického výstupu předsedy senátu při hlavním líčení.

Od té doby uteklo hodně vody. Všichni obžalovaní se proti odsouzení houževnatě bránili a obžaloba se postupně drolila. Odpadli čtyři obžalovaní. Další byl uznán vinným  s tím, že mu soud neuložil trest, a v maléru zůstal pouze Miroslav Dvořák s podmíněným trestem. Ze sedmi žalovaných skutků  mu zůstaly pouze dva.

Současný vývoj dává Miroslavu Dvořákovi naději na další zlepšení jeho osudu. Nejdříve ho Nejvyšší soud ČR poučil, že soud 1. stupně, tedy soudce Richard Skýba, měl povinnost po nabytí právní moci rozsudku mu bez zbytečných průtahů oznámit, že v přípravném řízení byly použity odposlechy, a tím mu otevřít cestu k žádosti k Nejvyššímu soudu ČR o přezkum zákonnosti jejich povolení. Soudce si pojem „bez zbytečných průtahů“ vyložil tak, že zprávu podal až po písemném upozornění Nejvyššího soudu ČR, a to až v červenci r.2016, ačkoli spis měl k disposici od počátku září 2015. Zasáhl tím hrubě do práva pana odsouzeného, jehož tím významně zdržel v uskutečnění dalších kroků na obranu proti pochybnému rozsudku. Prvním takovým krokem pak byla žádost k Nejvyššímu soudu ČR o přezkoumání zákonnosti nařízení odposlechů. Výsledek byl pro Miroslava Dvořáka potěšující: odposlechy byly nařízeny nezákonně. Přitom obvinění z jednoho ze dvou „zbytkových“ trestných činů Miroslava Dvořáka stojí pouze na zlovolně interpretované odposlouchané konverzaci, jež v dalším řízení již nemůže být použita jako  důkaz. O něco později se pak Nejvyšší soud ČR na bývalého policejního ředitele usmál podruhé, když vyhověl jeho dovolání proti odsuzujícímu rozsudku a vrátil věc se závaznými pokyny do Liberce. Okresní soud v Liberci se tak bude muset vypořádat s novou důkazní situací i s právním názorem Nejvyššího soudu ČR.

Extrémní průtahy při podání zprávy o provádění odposlechů lze interpretovat jako důkaz o mimořádné nedbalosti soudce při výkonu práce,  nebo také jako svědectví o nevraživosti soudce vůči obviněnému, jenž mu houževnatě klade odpor, nebo možná jako důkaz o propojení obou faktorů.  Pokud by fungovala soustava kárných žalobců, pan soudce by se zřejmě musel odpovídat ze svého podivného jednání aspoň svému předsedovi soudu, ne-li kárnému soudu. A lze pochybovat, zda je únosné, aby kauza zůstala i nadále soudci, kterého lze podezírat ze špatného přístupu ke kauze i k panu obžalovanému. Jenže odpovědní činitelé justice jsou v takových případech nesmírně  velkorysí a vynalézaví v hledání důvodů k ospravedlnění hanebností podřízených. Soudci Richardu Skýbovi udělila místopředsedkyně soudu toliko  výtku za výstup, odvysílaný televizí. Sama si ale vysloužila výtku předsedkyně Nejvyššího soudu ČR Ivy Brožové, protože neoprávněně vykonávala pravomoc kárného žalobce, která je vyhrazena pouze předsedům soudů.

I kdyby v dalším řízení senát Richarda Skýby dokázal udržet dosavadní rozsudek proti názoru Nejvyššího soudu ČR, zůstalo by nezpochybnitelnou skutečností, že obžaloba z r.2010 byla uměle nafouknutá a předseda senátu má osobní zásluhu na tom, že její postupné rozbití trvalo několik let. Není ovšem správné, že soustřeďuji pozornost jen na výkon soudce Richarda Skýby, který by neměl možnost Miroslava Dvořáka tak účinně potýrat, kdyby nedostal do rukou nafouknutou obžalobu a netěšil se v průběhu hlavního líčení podpoře žalobců. Jejich přístup k věci charakterizuje např. skutečnost, že Radim Kadlček přednesl při hlavním líčení závěrečnou řeč, kterou připravil o několik týdnů dříve jeho předchůdce Adam Bašný před odjezdem na zahraniční misi. Významní svědci, kteří vypovídali v dopolední části jednání před ukončením dokazování měli smůlu: kdyby nevypovídali, na výsledek by to nemělo vliv.

Obžalovaní zaplatili za horlivost Inspekce PČR, žalobců a předsedy senátu narušením osobních životů  i pracovních a společenských vztahů. Nejhůře postižený je bývalý policista s třicetiletou praxí Miroslav Dvořák, který na trestní stíhání doplatil zničením slibné kariéry. Ubude-li mu v dalším řízení aspoň jeden ze dvou žalovaných skutků, nebo bude-li zcela zproštěn, bude to sice hezké, ale přichází to pozdě a materiální a nemateriální škody, jež utrpěl, jsou tak velké, že mu je nikdo nedokáže nahradit (a můžeme se spolehnout na to, že v případě zproštění by se musel s ministerstvem spravedlnosti přetahovat  o odškodnění, protože stát škodí sám od sebe, zatímco do odškodnění musí být nucen).

Vychází také na mém bloggu a na webu spolku Šalamoun.