V předchozím článku jsem se zmínil, že počínaje líčením ze dne 18.listopadu 2019 vyvstaly v řízení zádrhele, které zmařily záměr předsedy senátu ukončit věc vynesením rozsudku nejpozději dne 25.listopadu 2019. Jejich hlavním původcem byl pilný zmocněnec pana poškozeného, advokát Jiří Půček, jenž nabídl soudu k projednání nové listinné důkazy, mezi nimi znalecké posudky obsahu paměti počítače obž. Jaroslava Novotného a komentář k nim. Účelem jejich opatření byl zřejmě  pokus o  podporu domněnky státního zástupce a předsedy senátu, že pan obžalovaný si sám poslal dopis, jímž měl pošk. Pavel Buráň projevit vůli k urovnání jejich vzájemných vztahů.

Důkazem v tomto ohledu mělo být vložení kopie dopisu do paměti počítače  dříve, než jej pošta doručila. Této domněnce jsem se vysmál v článku, jímž jsem komentoval rozsudek senátu Radomíra Koudely. Tehdy jsem nabyl přesvědčení, že nositelé této domněnky mají nedostatečné znalosti o práci s počítačem. Při poslechu zvukového záznamu z líčení ze dne 25. listopadu 2019 jsem se v tomto přesvědčení upevnil a navíc jsem je rozšířil i na některé obhájce. Zaujalo mě mimo jiné, že se nikdo nezamýšlel nad zázrakem vložení do paměti počítače skenokopie nedoručené obálky s datem podání k poštovní přepravě. Pobavilo mě, když se předseda senátu tázal, zda lze rozeznat skenované soubory od psaných.

Úvodní část hlavního líčení dne 11. prosince 2019 patřila znalcům z oboru informační technologie a kybernetiky, kteří nezávisle jeden na druhém prozkoumali bitovou kopii obsahu počítače obž. Jaroslava Novotného. Jednoho z nich opatřil obhájce, druhého zmocněnec pana poškozeného. Jejich závěry nebyly ve všech podrobnostech shodné, nicméně v nejhorším případě z nich lze vyvodit, že případnou manipulaci se záznamem dopisu v počítači nelze prokázat, takže při použití zásady „in dubio pro reo“ nelze s jistotou tvrdit, že pan obžalovaný Novotný vložil soubor do počítače dříve, než mu pošta dopis doručila.

Znalci byli podrobeni výslechu a vyjádřili se vzájemně ke svým posudkům. Nedošlo mezi nimi ke sporu. Předseda senátu kroužil otázkami kolem domněnky o vložení souboru  do paměti počítače před doručením zásilky poštou v naději, že snad přece jen najde oporu pro svou utkvělou představu. Jasného stanoviska se ale nedomohl. Stejně si vedl zmocněnec pana poškozeného.

Po vystoupení znalců dostaly strany možnost podat návrhy na doplnění dokazování. Senát Radomíra Koudely všechny návrhy zamítl se zdůvodněním, že má již dost poznatků na to, aby mohl rozhodnout. Předseda senátu pak vyzval k závěrečným řečem.

Státní zástupce Petr Matoušek si se závěrečným návrhem nedělal těžkou hlavu. V podstatě setrval na argumentaci obžaloby a svého závěrečného návrhu z „prvního kola“. Připustil pouze, že k usvědčení „únosce“ Roberta Sádovského nelze použít pachovou stopu a připomněl předsedovi senátu, že podle názoru odvolacího soudu v tom případě jej nelze považovat za pachatele trestného činu. Zproštění mu ale výslovně nenavrhl. Vyslovil pak přesvědčení, že výše zmíněný „smírčí“ dopis skutečně nepsal pan poškozený Pavel Buráň. Dále znectil notářku, vyslýchanou jako svědkyni. K jejímu svědectví o pravosti vidimace určité důkazní listiny podotkl, že i notáři páchají trestnou činnost. Navrhl pak, aby soud odsoudil obžalované přibližně stejně jako v „prvním kole“.

Předseda senátu byl s jeho výkonem jistě spokojen, protože asi se s ním aspoň částečně shodoval v názorech a navíc jeho vyjádření bylo stručné. Další řečníci mu již důvod ke spokojenosti neposkytli.

Filip Opatřil, obhájce obž. Jaroslava Novotného vyhodnotil ve velmi dlouhé řeči jednotlivé body obžaloby, závěrečné řeči žalobce a nové poznatky z dokazování takovým způsobem, že z nich nic použitelného k usvědčení obžalovaných nezůstalo. Opíral se při tom o závěry odvolacího soudu. Leitmotivem jeho úvah bylo zpochybnění věrohodnosti pana poškozeného, směřující k vyvození závěru, že si obsah trestního oznámení vymyslel a ve své argumentaci se uchyloval ke lžím. Skutečnost je taková, že vzájemné srovnání různých jeho vystoupení od trestního oznámení až po poslední výslech před soudem odkrývá zásadní nesrovnalosti. Výpovědi svědků, kteří měli vidět jeho únos na silnici, se od sebe navzájem liší natolik, že vyvolávají pochybnost, zda se na silnici vůbec něco stalo. Zranění na těle poškozeného neodpovídají popisu zacházení s ním únosci. Tvrzení, že nemohl splácet dluh pro nedostatek finančních prostředků je v zásadním rozporu se skutečností, že v sledovaném období investoval přibližně půl miliardy Kč. K tomu se přiřazují svědectví důvěryhodných osob, že žádné zakuklence v domě Novotných neviděli. Další řečníci pak spíše paběrkovali ve stejném smyslu. Za pozornost stojí upozornění pana obžalovaného Novotného, že za předpokladu, že by došlo k obžalobou popsanému násilí, nedovolil by své drobné manželce, aby odvezla opilého mohutného  pana poškozeného jeho autem domů.

Zmocněnec pana poškozeného se přednesení závěrečné řeči vyhnul. Místo toho nabídl předsedovi senátu její rozsáhlé písemné vyhotovení. Byla tím hrubě porušena zásada ústnosti řízení. Pan advokát byl ale natolik korektní, že dokument poslal elektronickou poštou obhájcům. Jeho postupu se nedivím: jeho závěrečná řeč by zcela jistě vyvolala pohoršení obhájců, kteří by se na místě dožadovali práva na vyjádření a beztak nezvykle dlouhé jednání by se k nelibosti předsedy senátu ještě více protáhlo. Převážná část obsahu je ovšem analýzou obchodněprávních vztahů pana poškozeného a pana obžalovaného Novotného, vedenou tak, aby bylo každému jasné, že jeho mandant nemohl mít motivaci k vymyšlení akce ke kriminalizaci nepříjemného věřitele a naopak by chamtivý věřitel mohl mít  motiv k použití násilí za vymáhání své pohledávky.

Taktika pana zmocněnce je jako důkaz vysoké úrovně  jeho profesionality obdivuhodná a zasluhuje ocenění, byť o korektnosti jeho postupu lze pochybovat a obhajobu a  obžalované nepotěšil: až v závěru řízení zahlcuje soud překvapivými důkazy-nedůkazy a zejména se zabývá obchodněprávním pozadím konfliktu mezi oběma bývalými společníky, když soud jejich obchodní spor nemůže řešit. Jeho úsilí o dosažení odsouzení odpůrce jeho klienta je daleko intenzivnější než snažení státního zástupce, jenž de iure hájí zájem státu. Objem informací, jež tímto způsobem pár dní před vyhlášením rozsudku vnutil soudu, je tak velký, že pochybuji o jeho zvládnutelnosti ve zbývajícím čase.

Pro mne jako pozorovatele bylo zajímavé sledovat i reakce předsedy senátu a přísedících. Oba přísedící sledovali celé jednání s napjatou pozorností, což nebývá u našich soudů samozřejmostí. Pokud se týká předsedy senátu, občas se mi zdálo, že výrazem tváře dával najevo obhájci, že jeho námaha je nadbytečná, protože má všem jasno.

V každém případě obžalovaní mají důvod očekávat vyhlášení rozsudku v nejistotě a s napětím.

Vyšlo dne 12.12. 2019 na mém blogu a na webu Chamurappi z.s. 

Zdeněk Jemelík