Po nehorázném vystoupení v Interview ČT24 ze dne  28.května 2013 v   Otázkách Václava Moravce dne 2.června 2013 opět zopakoval s naprostou jistotou, že postup ministra spravedlnosti při vydání ruského občana Alexeje Torubarova do Ruské federace byl nestandardní.

Nevěřím, že se ministr financí vyzná v trestním řádu lépe než ministr spravedlnosti, a že studoval předcházející případy vydávání běženců do země jejich původu. Pochybuji, že měl k disposici trestní spis Alexeje Torubarova a kdyby jej i měl, jsem si jist, že by jej neuměl objektivně vyhodnotit. Zřejmě nedbal přísloví „ševče, drž se svého kopyta“.

Ministr spravedlnosti v této věci jedná podle trestního řádu a hlavním vodítkem pro jeho uvažování je rozhodování soudů. V případě Alexeje Torubarova s vyhověním  požadavku Ruské federace na jeho vydání souhlasily obecné soudy pravomocným rozsudkem, proti němuž se postižený odvolal k Ústavnímu soudu ČR. Ani tam se nedomohl zastání.

Žijeme ve státě, v kterém se justice vytrvale snaží o dosažení nadřazeného postavení nad ostatními složkami státní správy (podle Václava Klause o nastolení soudcokracie). Ministr má pravomoc v této věci soudních rozhodnutí nedbat, ovšem s vědomím, že bude okamžitě napaden pro nerespektování dělby moci mezi moc soudní a výkonnou  a pro pohrdání nezávislými soudy.  Proto by k nedbání stanovisek soudů musel mít velmi závažný politický, popř. lidskoprávní důvod. Ministr spravedlnosti ale není oprávněn odchýlit se od oficiální zahraniční politiky státu a dělat si svou vlastní. Pro posouzení jeho postupu v kauze Alexeje Torubarova by bylo na místě přihlédnout k tomu, zda naše ministerstvo zahraničí řadí Ruskou federaci mezi bezpečné státy.

V každém případě rozhodnutí ministra, které je v souladu s právním názorem obecných soudů a Ústavního soudu ČR, nelze považovat za protiprávní. Pokud se uplatňuje námitka, že podle mluvčí Nejvyššího správního soudu k vydání nemělo dojít, protože nebylo ukončeno azylové řízení, namítám, že mluvčí soudu není soud a není tedy normotvornou autoritou, dále je zřejmé, že Nejvyššímu správnímu soudu nepřísluší přehodnocovat jednání kohokoli (nejen ministra), kdo koná podle trestního řádu. Musím se ovšem pozastavit nad svéráznou úpravou právních vztahů, v které není institucionálně zajištěn souběh rozhodování ministerstva vnitra v azylovém řízení a ministra spravedlnosti v řízení vydávacím.