Jednoho časného rána vašnosta zavítal na policejní služebnu a oznámil, že jej přepadli loupežníci. Měl v sobě zbytkový alkohol z večerní pijatyky, proto jej policisté nejdříve nechali vystřízlivět, pak jej ohledal lékař, a následně jej pozorně vyslechli. Usoudili, že si vašnosta nevymýšlí a dali se s plnou vážností do práce.

Policisté byli snaživí a tentokrát zaznamenali úspěch: podařilo se jim ustanovit pachatele drzého přepadení. Vašnosta potvrdil jejich totožnost nejdříve při rekognici podle fotografií, pak i při rekognici in natura. Policisté sesbírali ještě i další důkazy. Našli dokonce svědky, kteří sice nebyli přímo u přepadení, ale z dálky viděli cosi, co by jím mohlo být. Žalobce pečlivě vyhodnotil výdobytky vyšetřování a vypracoval obžalobu.

Věc se dostala před soud. Předsedou senátu byl zkušený trestní soudce, dokonale ovládající řemeslo dokazování. Ze všech sil se snažil loupežníky usvědčil. Nemilosrdně vyslýchal svědky. Uváděl je do rozpaků a hledal rozpory v jejich výpovědích. Avšak čím déle si takto počínal, tím více začal pochybovat o pravdivosti udání. Ostatně v průběhu hlavního líčení vyšlo najevo, že popis loupežníků, který vašnosta udal při rekognicích, neodpovídá skutečnosti. Do popředí vyvstává naléhavá otázka, kdo mu podsunul nepravdivé informace. Také žalobce, jenž měl přirozený zájem na prosazení obžaloby, začal postupně pochybovat, že závěry policejního vyšetřování jsou správné. Došlo to tak daleko, že senát dospěl k názoru, že k přepadení sice možná došlo, ale obžalovaní nemohli být v daném čase na místě činu, čili policie předhodila vašnostovi  při rekognicích nepravé osoby. Bylo to tak jasné, že žalobce hodil ručník do ringu a neodvolal se. Zprošťující rozsudek nabyl právní moc v okamžiku vyhlášení.

Loupežníci byli samozřejmě s výsledkem vyšetřování spokojeni, ale ne tak úplně. Jejich usvědčování přineslo spoustu  nepříjemností nejen jim, ale i jejich blízkým. Nemohli policistům zapomenout hlučný vpád do bytu v časných ranních hodinách, při němž vyděsili jejich malé děti. Hněvali se kvůli obtížím, jež museli podstoupit jejich blízcí, když je vzdálený soud předvolal jako svědky. Jeden z nich kvůli trestnímu stíhání přišel o práci a opustila jej partnerka. Dospěli proto k názoru, že vašnosta, který vyvolal jejich trestní stíhání, a pak je dokonce poznal při rekognicích, ač se s nimi nikdy dříve nesetkal, zasluhuje trest. Podali na něj trestní oznámení pro podezření z trestného činu křivého obvinění.

Vašnosta se z poškozeného rázem stal podezřelým. Ale nic se nedělo. Policie se s případem nepárala. Bylo jí jasné, že vašnosta se přece nemohl vědomě pokusit o vyvolání potíží nevinným lidem. Zřejmě se pouze zmýlil a mýlit se je lidské. Ani jej k věci nevyslechla, natož aby pátrala po dalších důkazech. Oznámení odložila s tím, že podezření ze spáchání trestného činu není důvodné.

Loupežníci nebyli s výsledkem spokojeni. Podali stížnost státnímu zastupitelství. Ale státní zástupce, jemuž případ připadl, policejní stanovisko potvrdil. Proti jeho usnesení není stížnost přípustná. Loupežníci museli vzít na vědomí, že odvety za trápení své a jejich blízkých se nedomohou.

Příběh má ale ještě další část. Nevinní loupežníci usoudili, že policisté, kteří je vašnostovi naservírovali jako na stříbrném podnose, věděli, že se jeho únosu nedopustili. Chtěli je za toto počínání „odměnit“. Podali proto trestní oznámení pro zneužití pravomoci u Generální inspekce bezpečnostních zdrojů (dále jen GIBS). Jejich oznámení mělo prověřit místní oddělení, jehož vedoucí byl bývalý kriminalista, který v době jejich vyšetřování byl členem vyšetřovacího týmu. A jeden z vykonavatelů rekognic jej do služby u GIBS následoval. Stejně jako policie, ani GIBS se s oznámením nepárala: dle jejího vyjádření se žádný z policistů nedopustil nezákonného jednání.

Nevinní loupežníci se v tomto případě nedali a uplatnili všechny regulérní i neregulérní opravné prostředky, přičemž věc protáhli celou pyramidou státního zastupitelství až na vrcholek. Původní stanovisko jejich úsilí přežilo.  Nezbývá než věřit, že holohlavý loupežník si sám dobrovolně stoupl na pravý okraj řady vlasatců a jeho spoluobviněný na levém okraji řady černě oblečených figurantů vyhověl dobrovolně pokynu policisty, aby si  nedopnul bundu až ke krku, protože si přál upoutat vašnostovu pozornost bílou skvrnou pod krkem. Představa, že by policisté mohli pomoci vašnostovi s poznáváním loupežníků, je přece jasná spekulace. Aspoň to shodně tvrdí jak příslušníci GIBS, tak státní zástupci na všech stupních organizační struktury úřadu.