Dívám-li se na téhož Miloše Zemana v pořadu Týden s prezidentem, vidím moudrého muže ve skvělé psychické a věku přiměřené fyzické kondici, zkušeného politického hráče se schopností zachování nadhledu, svérázným smyslem pro humor a sklonem k provokatérství, úplně jiného člověka než je ten, kterého nám servírují media. I když právo a problematika justice zjevně nejsou jeho parketa, přesto jako zmocněnec svých voličů občas pociťuje nutkání vyjádřit se pro jejich dobro k problematice, která mu není blízká. Ne vždy to dopadá dobře. Potkává se příležitostně se špičkami justice, které mu sdělují své názory. Nenapadá mě, proč by jim neměl naslouchat, ale na druhé straně nechápu, proč by měl škodit sdělením svých názorů: v každém případě to jsou názory člověka, který nemá hlavu jen na to, aby mu nepršelo do díry na krku. Vyslechnutí názoru, odlišného od vlastního, příjemce obohacuje, aniž by jej zavazovalo k převzetí. Všichni víme, že demokracie je diskuse.

Na problém, který nastolil Josef Baxa, se lze dívat i z jiné strany než z hlediska odporu proti údajnému tlaku na soudce. Na místě je otázka, zda jsou soudci tak ovlivnitelní, že je může prezidentův názor svést ke škodlivým rozhodnutím. Byl jsem svědkem trestního procesu, v němž byl soudce vystaven nelítostnému mediálnímu pronásledování. Do soudní síně denně přicházeli stoupenci obžalovaného, kteří se k němu chovali nevlídně. Byly mezi nimi i známé osobnosti, jako např. Jan Ruml, František Janouch, Libuše Šilhanová a jiní. Obhájce jej hlasitě urážel, pokřikoval na něj Jan Šinágl. Soudce tehdy prokazatelně přestal vnímat mediální zprávy. Atmosféra v soudní síni navozovala obavy z fyzického napadení. Pan soudce bez ohledu na viditelný nátlak obžalovaného odsoudil. Byl totiž skutečně nezávislý.