Strany zastupovali vysoce kvalifikovaní představitelé: vládu staronový ministr spravedlnosti Pavel Blažek, opozici poslanec Radek Vondráček, předseda Ústavně právního výboru Poslanecké sněmovny. Ač  oba vzděláním právníci, jako soupeři nebyli zcela rovnocenní: pan ministr měl převahu podstatně větších „provozních“ zkušeností i větší výmluvnosti. 

Oba se řídili zásadou „ševče drž se svého kopyta“ až na malé vybočení Radka Vondráčka ke kritickému vyjádření o vládní politice ve vztahu k situaci na rusko-ukrajinské hranici. S jeho vyjádřením naprosto souhlasím: v tomto případě je na místě následování vzoru chování německé vlády, dostatečně poučené hrůzami 2. světové války. Naši bojechtiví ministři se nespálili ohněm, proto si lehkovážně hrají se zápalkami a ohrožují národní bezpečnost i ekonomické zájmy státu.

První tah připadl Radku Vondráčkovi. Zkritizoval vládu za snížení výdajů na vězeňství proti minulému roku. V zásadě s ním souhlasím. Jde o jeden z prvků jejího asociálního chování, kterého by si veřejnost asi nevšimla, nebýt páně poslancova vystoupení. Vězeňství je dlouhodobě podfinancované a seškrtání prostředků mu nemůže nijak prospět, následně může pouze škodit státu. Nedostatek finančních prostředků je jednou – nikoli snad hlavní – příčinou zaostávání jeho úrovně za poměry např. v Rakousku, Švýcarsku či severských zemích, k nimž bychom se rádi přiblížili. Je ovšem skutečností, že k „oškubání“ vězeňství směřovala i minulá vláda a Marie Benešová před neúprosností reality obtížné ekonomické situace státu kapitulovala. V podstatě stejně se ke kritice postavil ministr Pavel Blažek: na holé dlani chlup nenaroste. Snažil se ovšem kritiku odrazit ujišťováním, že i navzdory omezením se bude ve věznicích topit, svítit a vězni nebudou hladovět. Pochválil předchozí vlády za to, že se platy příslušníků Vězeňské služby ČR přiblížily platům policistů. Upozornil, že věznice nejsou hotel a nelze proto na ně klást nepřiměřené nároky. To je sice pravda, ale není třeba, aby odsouzeným k dopadům omezení na svobodě pohybu, odloučení od rodin a rozbití jiných sociálních vztahů přibylo ještě podlomení zdraví, způsobené dlouhodobým nesprávným stravováním. Nedostatek finančních prostředků na placení odborných pracovníků může být překážkou pro zdárné zvládnutí úkolu převýchovy odsouzených ve slušné lidi. Pan ministr byl ale poctivý: připustil možnost, že Vězeňská služba ČR s rozpočtovými prostředky do konce roku nevystačí a ministerstvo bude muset hledat možnosti pro přesun z jiných kapitol nebo pro dodatečné navýšení rozpočtu. Zapomněl uvést a nakonec to nemusí vědět, že to není zcela nová situace, neboť se již v minulosti vyskytla a ministerstvo ji zvládlo.

Václav Moravec se v této části blýskl skvělou připraveností a nastolil téma vysokého podílu vězňů v populaci. To je ovšem notorieta, o které se mluví po celých zhruba dvacet let mého zájmu o vězeňství.  Přes verbální zájem, který projevili všichni polistopadoví ministři spravedlnosti, se tento ukazatel zlepšuje jen velmi pomalu. V tomto ohledu je rozdíl mezi Českou republikou a např. sousedním Rakouskem vskutku ostudný.  Pravidlo „ co Čech, to muzikant“ již neplatí, nahradilo je „co Čech, to kriminálník“. Kdyby ovšem Vymývač šel skutečně do hloubky, musel by navíc zjistit, že situace je ještě horší, než vyplývá ze zběžného pohledu na statistiky: na ostudu si totiž vystačíme jako národ sami, cizinci nám příliš nepomáhají, zatímco podíl cizinců v rakouské nebo německé vězeňské populaci je velmi významný. Pavel Blažek v té souvislosti vyslovil názor, že cesta ke zlepšení situace vede pouze přes změnu trestní politiky státu, přes lepší využívání alternativních trestů. Jeho optimismus sdílím jen částečně: ukládání peněžitých trestů nemajetným odsouzeným nikam nepovede a v současné situaci nemůžeme v nejbližší době počítat s dostatkem hlídacích náramků. Žádný z účastníků se nezmínil o neblahém vlivu vysoké recidivy, léčitelným pouze zdokonalením postpenitenciární péče. To je dobře známá příčina stálého přísunu odsouzených do věznic, ale její odstranění by bylo složité, náročné na finanční a lidské zdroje, a politiky bez ohledu na jejich názorovou orientaci zase vysoký podíl odsouzených na populaci tolik netrápí: necelých dvacet tisíc vězňů není významnou voličskou skupinou, takže není třeba se o ně starat. Na okraj tohoto dílčího námětu si dovolím hodit kámen do klidné hladiny rybníka: kdysi jsem na toto téma debatoval s šéfem rakouských věznic, který sice připustil, že Rakousku prospěla změna trestní politiky, ale přesto projevil názor, že hlavní příčina rozdílů mezi námi a Rakouskem spočívá v různé úrovni obecné morálky obyvatelstva. Již komunisté říkali, že všecko je v lidech!

Dalším námětem k předvádění Vymývačovy skvělosti bylo upozornění na znepokojivý nárůst případů trestního stíhání vězeňských dozorců Generální inspekcí bezpečnostních sborů za špatné nakládání s odsouzenými. Připustil jako klad, že stíhání zpravidla vyvolalo oznámení Vězeňské služby ČR. Navodil  tím debatu o příčinách tohoto stavu, o existenci „fešáckých“ věznic a umisťování vybraných odsouzených do nich.