Kvůli osobě hlavního obžalovaného, Shahrama Zadeha, Iránce s českým státním občanstvím, jsem proces označoval jako „kauzu Zadeh“ nebo „velkou daňovou kauzu“. Pokračoval jsem i poté, co jsem panu obžalovanému odepřel další podporu jeho obhajoby. 

Kauza mě tak zaměstnávala po řádný kus života. Nyní se ale prvostupňové řízení konečně dostalo k zakončení, byť zčásti nepravomocnému. Z původních  15 obžalovaných jeden se konce nedožil. V závěrečné fázi její chod ovlivnila novinka – dohoda o vině a trestu. Jako první o ni požádal Shahram Zadeh a po něm všechny „malé ryby“ s výjimkou Radovana Chaloupky. Jejich věci byly vyčleněny do samostatných procesů, dokazování nepokračovalo a s výjimkou případu Shahrama Zadeha hladce skončily. O Zadehově dohodě o vině a trestu soud rozhodne v nejbližších dnech. Dohodu odmítly „velké ryby“, tedy majitelé a manažeři propojených společností PPS a Ecoll Invest  Daniel Rudzan, Eliška Opatrná, Petr Dokládal, Petr Moštěk a s nimi Radovan Chaloupka ze skupiny „malých ryb“. Dokazování v jejich věci skončilo při hlavním líčení ve dnech 15.-17.června 2021. Psal jsem o tom v článku „Neobvyklé úkazy v závěru soudního procesu“.

Připomínám, že v průběhu jednání ve dnech 15.-17. června zazněly v soudní síni pozoruhodné zprávy o vyjednávání o dohodě o vině a trestu. Státní zástupce Aleš Sosík přesvědčoval „vzdorující“ obžalované, aby rovněž využili výhody dohody. Upozornil je na možnost dosažení významného snížení trestu. Tvrdil, že obž. Eliška Opatrná by mohla odejít od soudu s podmíněným trestem, ale bude-li nadále vzdorovat, vyslouží si 9 let. Paní obžalovaná je matkou dvou malých dětí, takže nabídka byla přímo svádivá. Z mého laického pohledu hrozbu vysokým trestem hodnotím jako  surovost. Přesto na nabídku nepřistoupila, neboť byla přesvědčena, že by se neměla k čemu přiznat.

Jako laik soudím, že „velkorysost“ státního zástupce lze vysvětlit jeho vědomím o chatrné důkazní situaci, k jejímuž odhalení by mohlo dojít při případném odvolacím řízení.

Dne 21.října 2021 došlo na vyhlášení rozsudku nad touto skupinou „vzdorujících“ obžalovaných. Soud je shledal vinnými, že ve spojení s dalšími spoluobžalovanými, případně s dalšími osobami,  jako organizovaná zločinecká skupina uskutečnili rozsáhlé krácení daně z přidané hodnoty při obchodování s pohonnými hmota a sobě nebo jiným osobám obstarali neoprávněný prospěch, čímž se dopustili úmyslného trestného jednání.

Obžalovaní manažeři ovládali rakouskou společnost PPS, která v zahraničí  nakupovala pohonné hmoty a prodávala je mimo Rakousko, a českou společnost Ecoll Invest, která fungovala jako oprávněný příjemce pohonných hmot, u něhož jejich pořizovatelé zaplatili spotřební daň a dosáhli propuštění zboží do volného prodeje. Podle názoru soudu tento systém byl účelově založen, aby usnadnil krácení daně z přidané hodnoty koncovými prodejci. Do systému bylo zapojeno 82 firem, jež dle soudu měli obžalovaní pod kontrolou.  Pokud byla  společnost Ecoll Invest ve vlastnictví a správě obžalovaných, vybranou spotřební daň v pořádku odváděla státu. Podle tehdy platné právní úpravy odpovědnost za odvedení daně z přidané hodnoty nesli nabyvatelé zboží. Připomíná to aféru lehkých topných olejů, v které díra v legislativě vedla k obrovským škodám státu. Krácením DPH v obchodování s pohonnými hmotami měla během 13 měsíců vzniknout státu škoda přes 2,5 mlrd. Kč.

Orientovat se v úvahách soudu na základě ústního odůvodnění rozsudku je obtížné a omyly nejsou vyloučeny. Zatím jsem si vytvořil laický obraz toho, co se ve skutečnosti odehrálo. V obchodování s minerálními oleji zákazníků společnosti Ecoll Invest skutečně došlo k rozsáhlému  krácení daně z přidané hodnoty. Obžalovaní měli podle představy  soudu proces rozkrádání daně z přidané hodnoty řídit, ale neuvádí se, jakými úkony řízení prováděli. Z krácení daně měli mít prospěch, ale mechanismus jeho nabytí nebyl popsán. Nabyvatelé pohonných hmot je přeprodávali dál. Konečným prodejcem byly často čerpací stanice. Některý z článků řetězce neodvedl daň z přidané hodnoty a pohonné hmoty rozprodal za sníženou cenu. Stát nedokázal takovému počínání preventivně zabránit, byť každou dovezenou cisternu evidoval od překročení hranice. Ve hře jsou tisíce cisteren a stovky jednajících osob. Soudím, že při  tomto množství obchodních  případů by mohlo dojít ke krácení daně samovolně, aniž by to někdo z nějakého pomyslného ústředí řídil. Protože jsem v soudní síni viděl některé z těch, kteří skutečně daň neodvedli a vytvořil jsem si o nich jakousi představu, pochybuji, že by se na ně mohli obžalovaní spolehnout, že jim ze svých nezákonných výnosů odvedou nějaký „desátek“. Nicméně připouštím, že věci se mohly odehrát v souladu s představou soudu, jen to nebylo v průběhu dokazování prokázáno zcela bez pochybností. Na uplatnění zásady „in dubio pro reo“zřejmě nedošlo.

Podle představ orgánů činných v trestním řízení vrcholoví řídící pracovníci si měli všimnout  rozprodávání pohonných hmot pod obvyklou cenu a měli přijmout opatření k zastavení nezákonného počínání nepoctivců. Nevědomost, nevšímavost a nečinnost je podle nich trestným proviněním, které ovšem soud definuje jako krácení daně, porušení povinností a účast na činnosti organizované zločinecké skupiny. Těmto představám odpovídají  uložené tresty, přiměřené pověsti o sklonu soudce Aleše Novotného k ukládání drakonických trestů:
- Daniel Rudzan 11 let ve věznici se zvýšenou ostrahou, k tomu peněžitý trest ve výši 10 milionů Kč
- Petr Dokládal 8 let ve věznici s ostrahou, k tomu peněžitý trest ve výši 5 milionů Kč
- Eliška Opatrná 8 let ve věznici s ostrahou, k tomu peněžitý trest ve výši 2.5 milionů Kč
- Petr Moštěk 9 let a 2 měsíce ve věznici se zvýšenou ostrahou, k tomu peněžitý  trest ve výši  5 milionů Kč
- Radovan Chaloupka 6 let ve věznici s ostrahou, v tomto případě bez peněžitého trestu. Od uložení peněžitého trestu jej ochránila zjevná nevymahatelnost.

Kromě toho soud vyslovil zákazy  působení ve statutárních orgánech.

Je zřejmé, že hrozba vysokým trestem z jednání o dohodě o vině a trestu mezi státním zástupcem a obžalovanými nebyla planým žertem. Nelze se nepozastavit nad propastným rozdílem mezi nabízeným  podmíněným trestem a udělenými vysokými tresty „natvrdo“.

V závěru svého vystoupení předseda senátu vyslovil názor, že postavení některých obžalovaných by asi bylo o něco lepší, kdyby řízení proběhlo až do konce v „klasické“ formě, tedy bez vyčlenění věcí části obžalovaných do samostatných řízení k projednání žádostí o dohodu o vině a trestu. Naproti tomu ale upozornil, že obžalovaní šestiletým vedením procesu poskytli policii čas, aby dále postupovala proti nim a přiznal v té souvislosti, že důkazní situace na začátku procesu byla podložena dosti chudě.  To je úvaha vskutku pozoruhodná, protože obžalovaní nejsou  odpovědní za to, že se v některých obdobích více nesoudilo než soudilo. Jsem přesvědčen, že soud mohl dospět k rozsudku o hodně dříve. Je ale pravda, že důkazní situace se zejména v posledním roce vyvíjela díky připuštění důkazů a svědků, o kterých se na začátku procesu nevědělo. V té souvislosti oceňuji vstřícnost předsedy senátu k návrhům na doplnění dokazování. Také kvituji s povděkem, že  oprávněně upozornil na zvýraznění úlohy svědka Petra Pfeifera, jehož dlouhodobou ochranu policií a jeho používání jako korunního svědka proti Shahramu Zadehovi napadal během let kdekdo, mne nevyjímaje. Dovolím si parafrázovat výrok předsedy senátu o vědomém trestném jednání obžalovaných: „všichni věděli, že Petr Pfeifer byl významným podílníkem na krácení DPH, jen orgány činné v trestním řízení to nevěděly“. Značnou pozornost věnoval předseda senátu způsobu, jakým ve své obhajobě postupoval Petr Moštěk, který se marně snažil vyvolat dojem, že „zloději jsou ti druzí“, zatímco vedení společností dělalo vše správně. Zmínil se i o významu doznání Shahrama Zadeha v rámci jednání o dohodu o vině a trestu, jehož svědectví umožnilo prohloubit usvědčování zejména Daniela Rudzana. Posléze dospěl k závěru, že „již od počátku všichni věděli, o co se jedná“, čili o vině nepravomocně odsouzených nemůže být pochyb. Uložené tresty považuje za uměřené.

Obžalovaní se o případném odvolání rozhodnou až po obdržení písemného vyhotovení rozsudku. Předpokládám, že se všichni odvolají a nebudu se divit, pokud odvolací soud věc vrátí na 1.stupeň k novému projednání. Tím nechci říci, že obžalované zcela určitě čeká po použití opravného prostředku zprošťující rozsudek.

Vyšlo 22.10.2021 na mém blogu a na webu spolku Chamurappi z.s.