Pitvu provedl skutečně důkladně. Pozastavil se i nad tím, že vyšetřování vede hlavně Generální inspekce bezpečnostních sborů (dále jen GIBS), jejímž zákonným posláním je stíhání trestné činnosti příslušníků ozbrojených sborů. Nemohl to přehlédnout, protože mezi podezřelými zatím nefiguruje žádný policista.

GIBS si všimla, že novinář se v článku zmiňuje o listinných důkazech, které má údajně v držení, ale jsou odlišné od těch, jež při domovních prohlídkách zadržela. Vyzvala jej proto úředním postupem, aby jí je vydal. Není to nic překvapivého, dozvěděla-li se GIBS od novináře, že má cosi, co by se jí mohlo hodit k objasnění případu, co sama nemá, s využitím zákonného oprávnění sáhla po jeho pokladu.

Vyvolalo to bouři ve sklenici vody, v které jak sám horlivý novinář, tak Robert Čásenský, jednatel Reportér magazínu, projevili nad postupem GIBS nevoli. Pochopili jej jako útok na právo novináře utajovat své zdroje. Překvapuje mě to. Především si nejsem jist, že právní úprava ochrany zdroje se vztahuje na listinné důkazy či předměty doličné, držené novinářem nebo jinou soukromou osobou. Jako laik chápu jako zdroj informací osoby, které přinášejí novináři různé poznatky. Pokud by jim jejich zveřejnění mohlo přivodit jakoukoli újmu, mohou po novináři žádat, aby je použil, ale aby utajil jejich totožnost. Novinář jim pak zpravidla právem vyhoví. Ale i takto pojaté právo na utajení zdroje není ze zákona neomezené.

I kdyby se držení listinných důkazů, popř. doličných předmětů, dalo zakrýt pod právo na ochranu zdroje informací, je mi nedůtklivost výše zmíněných novinářů divná. Čeho mohou jejich nevydáním dosáhnout? Ztížení vyšetřování GIBS? A proč? Nebo jen chtějí z ješitnosti předvést, že jsou při vyšetřování úspěšnější než GIBS?

Jaroslav Kmenta se ohradil, že GIBS má přece možnost vyžádat si předmětné listiny od těch, jichž se týkají. Ale proč by neměla oslovit jeho, u něhož ví, že žádané „zboží“ skutečně drží (nebo to aspoň tvrdí). A co má vlastně GIBS požadovat po jiných zdrojích, když vlastně neví, zda listiny skutečně mají a co že to Jaroslav Kmenta vlastně má?

GIBS stejně jako její předchůdkyně, Inspekce ministra vnitra, a po ní Inspekce Policie ČR jistě není naočkovaná vakcínou proti bezchybnosti a občas se vůči jejím postupům ozývá různá kritika. Nezdá se mi ale, že právě vyžádání listinných důkazů od Jaromíra Kmenty je pochybení. Novinář má asi důvody, proč nechce vyjít vstříc, ale soudím, že výzvu GIBS přijal s přehnanou citlivostí a nezamyslel se nad účelem svého počínání. Má snad důvod brzdit vyšetřování GIBS? Chce poskytnout výhodu pachatelům?

Jinak s ním ale souhlasím, že je zvláštní, že vyšetřování vede GIBS. Sama domněnka oznamovatelů vydírání, že by proti nim mohli být později zneužiti policisté, na to asi nestačí. V tomto ohledu má reforma, jejímž výsledkem byl vznik GIBS, zvláštní následek. Státní zástupci mají právo z důvodu vhodnosti přikázat vyšetřování případu jiné policejní součásti, než té, které by normálně připadlo podle místní a věcné příslušnosti dle trestního řádu. Pokud inspekční orgán podléhal ministru vnitra nebo později policejnímu prezidentovi, pro manipulace s policejními součástmi státními zástupci nebyly právní překážky. Ale GIBS je samostatný úřad, vyčleněný z resortu vnitra, jeho ředitel je podřízen předsedovi vlády, což je skoro totéž jako přímá podřízenost pánubohu.

Setkal jsem se opakovaně s případy odebrání vyšetřování policistům GIBS a pověřením nějaké součásti PČR. V neformálních hovorech jsem zaslechl projevy úkorného vnímání takových zásahů příslušníky GIBS. Důvodem k nestandardnímu postupu by mohla být personální provázanost PČR s GIBS, může se stát, že do GIBS přešli někteří bývalí příslušníci PČR, kteří se podíleli na vyšetřovaném jednání, nebo aspoň mají mezi podezřelými kamarády. K vyloučení vlivu „starých známostí“ by dle mého laického názoru mohla vést čistší cesta přes zadávání vyšetřování místně nepříslušné pobočce GIBS.

Nenapadá mě, co by mohlo být důvodem k přikázání GIBS vyšetřování, jež nezapadá do jejího zákonem vymezeného hájemství. Mají snad podezřelí hypotetickou možnost vydírat policisty s použitím poznatků o jejich zdravotních potížích, zatímco na příslušníky GIBS žádné „zdravotnické kompro“ nemají? Ale jsou to předčasné úvahy. Vyšetřování je v počátcích a nelze vyloučit, že si za nějaký čas přijdou příslušníci GIBS pro několik policistů, zatím unikajících jejich bdělé pozornosti.

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu ZDE jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel i v „papírové“ formě.

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi (ZDE) v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.