Přestože mezi oběma účastníky vystoupení jsou velké rozdíly generační, názorové a profesní, a jejich politická příslušnost je protikladná, jejich vystoupení se obešlo bez ostré výměny názorů. Oba se shodli na potřebnosti přijetí novely zákona o státním zastupitelství, na nutnosti většího rozvinutí opatření k omezení recidivy odsouzených a v hořekování nad neúspěchem v zavádění trestu domácího vězení s použitím hlídacích náramků. Vedle toho měli každý nějaké své téma. Helena Válková vyzvedla nezbytnost zabezpečit při novelizaci zákona o státním zastupitelství tlak na odpovědnost soudců a státních zástupců. Naznačila, že kázeňské poklesky stojí za neúnosným prodlužováním některých trestních procesů. Tím nahrála na smeč Jakubu Michálkovi, jehož délka procesů také znepokojuje a vyslovil názor, že v této věci by mohlo hodně udělat ministerstvo spravedlnosti dohledem nad soudy. A hlavně se věnoval potřebě zajištění nezávislosti státního zastupitelství. Cestou k ní je podle něj ochrana vedoucích státních zástupců před odvoláváním z funkce jinak než rozhodnutím kárného soudu. Zejména mu dělá starost současná odvolatelnost nejvyššího státního zástupce vládou, případně bez sdělení důvodů.

Nebyl by to starý „vymývač mozků“, kdyby Václav Moravec nevytáhl téma „Čapí hnízdo“. Byla to hlavně past na Helenu Válkovou, která je předsedkyní sněmovního výboru, jenž je výchozím článkem v řetězci projednávání třetí žádosti policie o vydání Andreje Babiše, navíc je trestní právnička a v současnosti má přístup k trestnímu spisu. Díky tomuto usměrnění debaty jsme se dověděli, že trestní spis tvoří 90 svazků a je naděje, že k projednání žádosti o vydání by mohlo dojít v únoru r.2022. Moderátor jí položil pár návodných otázek, ale neuspěl ani s otázkou, jak bude hlasovat při rozhodování o žádosti. Helena Válková zachovala mlčenlivost. Troufám si tvrdit, že se ptal na něco, co je předem rozhodnuto. Ptal se tedy zbytečně, ale zřejmě neodolal potřebě předvést svou jedinečnost.

Za pohodou besedování účastníků se tak trochu skrývala palčivost některých předestřených námětů. Porušování zákonů a dobrých mravů některými jedinci mezi státními zástupci a soudci má skutečně strašlivé následky pro nespravedlivě stíhané a jejich rodiny a celé společenské zázemí. Podle mého názoru legislativní zakotvení nějakých účinnějších opatření k předcházení kázeňských poklesků, jež asi měla na mysli paní profesorka, nepovede k žádné významnější změně poměrů, pokud potírání kárných nebo i trestních poklesků se bude řešit samoobslužným způsobem. Kastovní solidarita je strašlivá zbraň a zvláště na stížnosti postižených reagují kární žalobci namnoze podrážděně a odmítavě. Díky tomu smí soudce rozhodovat o rozsudku s nedostatečnou znalosti spisu, aniž by se dopustil kárného provinění.

Zmíněný problém hlídacích náramků je důkazem, že označení naší drahé vlasti slovem Švejkoland je přiléhavé. První tendr na výběr dodavatele náramků vypsala Daniela Kovářová, ministryně spravedlnosti ve Fischerově vládě. Pak nastoupil kazisvět Jiří Pospíšil, tendr zrušil a spustil tak řetěz nehod, jež pronásledují institut domácího vězení až dosud. Finanční újmu z tohoto způsobu nakládání s nástrojem, jenž je v jiných zemích běžný, dosud nikdo nevyčíslil.

Vedoucí pracovníci Vězeňské služby nemají důvod bránit se všem opatřením, jež Helena Válková zahrnuje pod pojmem „ reforma vězeňství“, spíše by je uvítali. V podstatné části z nich jde o rozvoj a prohloubení způsobů zacházení s vězni, jež vedou k jejich rychlejší a lepší připravenosti na návrat na svobodu. Cílem je posílení převýchovného působení vězeňství, umožňující rychlejší začleňování odsouzených zpět do společnosti. Překážkou je zastaralé stavební řešení věznic a trvalý nedostatek prostředků na najímání pedagogicko-psychologických odborníků pro práci s vězni. Na odpor naproti tomu budou jistě narážet snahy o opuštění „sovětského“ modelu řízení vězeňství nákladným generálním ředitelstvím, a nahradit je posílením pravomoci ředitelů věznic a jejich podřízení ministrovi spravedlnosti. Takto to funguje např. v Rakousku, jež má přibližně stejný počet věznic jako Česká republika, ovšem s podstatně nižším počtem vězňů a příznivějším poměrem počtu pracovníků vězeňské služby k počtu chovanců.

Nápad na odstranění průtahů v trestním řízení dozorem ministerstva mě vede k domněnce, že Jakub Michálek neví mnoho o tom, jak justice funguje a jaké jsou příčiny nesnesitelně dlouhých procesů. Příčiny jsou tak složité, že jejich řešení na dálku z centrálního úřadu by nemělo naději na úspěch. Nepopírám ale, že jde o vážný problém.

Ještě více vzdálený od skutečnosti mi jako laikovi připadá názor, že vliv „politiků“, tedy ministra spravedlnosti, na obsazování funkčních míst v soustavě státního zastupitelství je třeba co nejvíce omezit a odvolávání z funkcí jinak než cestou rozhodnutí kárného soudu má být znemožněno. Hlavně se to týká postavení nejvyššího státního zástupce, jenž by měl být odvolatelný pouze rozhodnutím kárného soudu. Nejsou to originální myšlenky Jakuba Michálka. Jejich pramenem je „ideologie“, šířená bývalým nejvyšším státním zástupcem Pavlem Zemanem, jenž se dožadoval i změny ústavně právního začlenění státního zastupitelství do struktury státní moci. Uskutečnění těchto záměrů by znamenalo, že nejvyšší státní zástupce by byl podřízen přímo pánubohu. Není mi známo, že by model „nezávislého státního zastupitelství“ s nejvyšším státním zástupcem, podřízeným přímo pánubohu, fungoval kdekoli jinde v Evropě. Piráti asi chtějí jít po nějaké specifické české cestě, která povede spolehlivě do pekel.

Nositelé těchto představ si neuvědomují, že platí nepsaný zákon závazného souladu mezi úkoly, odpovědností a pravomocí. Odpovědnost za trestní politiku státu nenese státní zastupitelství, ale vláda, jejímž je ministr spravedlnosti orgánem. Vláda, potažmo ministr spravedlnosti, není tlupa nepřátelských darebáků, jejichž vliv na výkon trestního práva je třeba minimalizovat nebo nejlépe vyloučit, ale orgán, opírající se o důvěru sněmovny, která svou moc odvozuje z vůle voličů. Není přece možné, aby o osudu nejvyššího státního zástupce, jenž ztratil důvěru vlády, rozhodoval kárný soud, na který se nelze spolehnout, že bude jednat v zájmu trestní politiky, řízené vládou. Podotýkám, že ve Spolkové republice Německo nepřísluší právo odvolat nejvyššího státního zástupce vládě, ale „pouze“ spolkovému ministrovi spravedlnosti. K odvolání „na hodinu“ tam došlo poměrně nedávno.

Bez ohledu na to, že mě obsah besedy paní profesorky Válkové s panem Jakubem Michálkem nabudil k výše uvedeným výhradám, konstatuji, že se Václavu Moravcovi tentokrát podařilo předvést divákům ČT 24 pohodové adventní popovídání, v němž palčivé problémy vypadaly docela neškodně. Mimoto nám předvedl vzor souznění vládní strany a opozice, který je jistě hoden následování.

Již vyšla „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz nebo info@iolympia.cz.