Vlastně jsem kvůli péči o budoucí žadatele o podmíněné propuštění založil spolek Chamurappi z.s. V době, kdy jsem opustil spolek Šalamoun, jsem měl ve vězení pár chráněnců, jimiž jsem se zabýval dlouhodobě, kteří čekali na lhůtu k podání žádosti o podmíněné propuštění. Jako soukromá osoba bych je nemohl navštěvovat ve vězení a starat se o ně. Nezbylo, než si vytvořit rámec pro tuto činnost. Začal jsem s tím v listopadu r. 2017 a v současnosti mám rozpracovaný šestnáctý případ. Ve dvou případech žadatelé propuštění nedosáhli. Třináct si užívá svobody. Nejvíce mě těší příběh tří  žen, které krátce po propuštění darovaly vymírajícímu národu krásná miminka. Kdyby musely dosedět uložený trest, možná by pak již měly potíže s otěhotněním.

Pomoc vybraným žadatelům o podmíněné propuštění považuji za správnou. Připouštím, že mezi odsouzenými jsou lidé, kteří jsou schopni využít čas ve výkonu trestu k přemýšlení o příčinách uvěznění a změnit svůj přístup k životu. Česká republika vyniká nad většinu evropských států velmi vysokým podílem uvězněných osob na celkovém počtu obyvatel a vydržování vězňů značně zatěžuje státní rozpočet. Odsouzený, jenž se vnitřně vypořádal se svou špatnou minulostí, na svobodě stát nic nestojí a naopak přináší užitek.

Účast občanské společnosti na řízení o podmíněné propuštění je jedním z mála zbytků „vymožeností pracujících“ v předlistopadovém trestním právu. Kromě vlivu na řízení o podmíněné propuštění zůstala zachována instituce „soudců z lidu“, dnes označovaných jako „přísedící“. Spolky mají právo podpořit žadatele o podmíněné propuštění nabídkou převzetí společenské záruky za završení jejich polepšení. Až do konce r. 2020 měly navíc právo přímo navrhnout podmíněné propuštění s tím, že současně se zaručují za završení polepšení propuštěného odsouzeného. Za působení exprokurátorky Marie Benešové v čele ministerstva spravedlnosti došlo k novelizaci trestního řádu, při které tento „výdobytek socialistické demokratizace soudnictví“ zanikl. Patrně se vyloučením laického živlu měla zvýšit odborná úroveň řízení. Současně se změnil způsob předkládání žádostí o podmíněné propuštění, které se nyní podávají cestou ředitelství věznice. Touto úpravou se mělo zabránit zatěžování soudů překládáním žádostí před termínem a žádostí zjevně beznadějných.

Z obecného pohledu tyto změny nemají vliv na způsob projednávání žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění před soudem. Soud v senátním řízení vyslechne ve veřejném zasedání žadatele, nechá promluvit státního zástupce, přihlédne k nabídce společenské záruky, pokud ji někdo podal, případně vyslechne názory znalců, pokud nějaké přizval, vyslechne závěrečné návrhy a odebere se k poradě, po které vyhlásí usnesením rozhodnutí, proti němuž mají strany právo stížnosti. Již v rámci přípravy veřejného zasedání se soud dotáže poškozených na jejich názor na případné propuštění odsouzeného.

Zejména nemám dojem, že by se zhoršila naděje žadatelů na úspěch žádosti: dříve i nyní jsou časté projevy přesvědčení státních zástupců, že spravedlivý trest má být beze zbytku vykonán a přístup soudců je nepředjímatelný, i když proti státním zástupcům vstřícnější.

V praxi se ale občas projevují účinky nedůslednosti ministerstva spravedlnosti, které nepovažovalo za nutné provést detailní úpravu postupu řízení ve změněných podmínkách, v nichž předkladatel nabídky společenské záruky není rovnocennou stranou řízení. Výsledkem je nejednotnost chování soudů k předkladatelům nabídky společenské záruky a jejich návrhů.

Hned v prvním řízení, kterého se  spolek Chamurappi z.s. zúčastnil v r. 2021, předseda senátu usoudil, že mu stačí písemná nabídka převzetí společenské záruky a nepřizval zástupce spolku k veřejnému zasedání. Žádost o propuštění i nabídku společenské záruky zamítl. Usnesení nám neposlal. Na základě naší stížnosti stížnostní soud uznal řízení za nezákonně vedené, rozhodnutí zrušil a věc vrátil k novému projednání. Řízení se pak z různých důvodů vleklo, ale nakonec skončilo propuštěním žadatele na svobodu.

V dalším případě jsem usoudil, že nabídku na převzetí společenské záruky musím poslat cestou ředitelství věznice, aby soud neměl potíže se spárováním podání žadatele a našeho.

Věznice ale sdělila žadateli, že doručení naší nabídky soudu je jeho soukromou věcí. Soudu ji neposlala. Soud k ní proto nemohl přihlédnout. Žádost o propuštění zamítl. K naší stížnosti stížnostní soud namítl nezákonnost řízení a vrátil věc nalézacímu soudu. Žadatel se pak bez dalších průtahů dostal na svobodu. Dokonce se ve prospěch jeho propuštění postavila stejná státní zástupkyně, která „v prvním kole“ důrazně trvala na zamítnutí žádosti.

V obou výše uvedených případech pořádek do věci vnesl stížnostní soud. Na nepostoupení nabídky společenské záruky soudu věznicí jsem upozornil jak ministerstvo, tak Generální ředitelství Vězeňské služby. Ministerští úředníci usoudili, že věznice jednala správně. Názor generálního ředitelství byl opačný a ředitelům věznic se dostalo poučení, jak mají postupovat.

Sbírkou kuriozit je rozpracované řízení. Na začátku veřejného zasedání předsedkyně senátu upozornila žadatele, že obsílku obdržel až 4 dny před jednáním, takže má právo jednání odmítnout kvůli nedodržení lhůty 5 dní. Žadatel ale vysvětlil, proč k opožděnému doručení došlo a souhlasil s pokračováním. Soud žádost zamítl a stejným způsobem naložil s nabídkou společenské záruky. Předsedkyně senátu jednala s žadatelem nadstandardně drsně, takže pochopitelně podal stížnost a stížnost podal i spolek Chamurappi z.s. Stížnostní soud vyhověl stížnosti žadatele, protože shledal jednání jako nezákonně vedené,  neboť žadatel dostal obsílku až 4 dny před jednáním. V protokolu z veřejného zasedání nebyla o jeho souhlasu s jednáním ve zkrácené lhůtě zmínka a předsedkyně senátu nenechala pořídit zvukový záznam. Stížnost spolku Chamurappi z.s. zamítl stížnostní soud s tím, že jako předkladatelé nabídky společenské záruky  nemáme na stížnost právo. Není to jen proto, že v případě nevyhovění žádosti o propuštění není za co ručit, ale zejména proto, že v trestním řádu nejsme jako oprávnění stěžovatelé výslovně uvedeni a ostatně účinek rozhodnutí se našich zájmů nijak nedotýká.

Podotýkám, že v tomto případě soud 1.stupně vyhověl bez námitek žádosti spolku Chamurappi z.s. o zaslání protokolu z veřejného zasedání. A jako vždy jsem pořídil zvukový záznam. Předsedkyně senátu se s opožděním doručení obsílky řádně vypořádala.

Důvod zrušení rozhodnutí jsem proto vyhodnotil jako projev nedbalosti předsedkyně senátu, kterou vyvolala průtahy a značné náklady právě v době tlaku na úspory ve státní správě. Nezbytnost cestovat kvůli tomu znova ke vzdálenému soudu mě popudila. Podal jsem proto ministrovi spravedlnosti podnět k zahájení kárného řízení. Ve  lhůtě dvou měsíců jsem obdržel vyrozumění, že pochybení předsedkyně senátu nebylo tak závažné, aby bylo třena ji hnát před kárný senát, takže pan ministr mému návrhu nevyhoví. Jsem si ale jist, že kolem mého návrhu proběhlo nějaké šetření, protože při dalším veřejném zasedání mi  předsedkyně senátu dala najevo jistou nevoli.

Abych byl spravedlivý, přiznávám, že z mého laického hlediska zasluhoval potrestání i předseda stížnostního senátu, protože si vedl formalisticky, s přehnanou přísností. Oba soudy jsou v jedné budově a věznice je nablízku. Předseda senátu měl možnost před vydáním rozhodnutí své výhrady projednat s předsedkyní senátu. Mohla se hájit s odkazem na můj zvukový záznam, o němž věděla, nebo odvolací senát mohl vyslechnout žadatele.  Za souhrn nedbalosti předkyně senátu nalézacího soudu a formalismu předsedy stížnostního senátu zaplatili daňoví poplatníci značné peníze a soudci škodu nemuseli uhradit. Ale v tomto případě nelze podat návrh na kárné řízení, protože rozhodování soudce nepodléhá kárnému přezkumu.

Při dalším veřejném zasedání jsem se pak navíc dověděl, že nemám nárok na kopii protokolu, protože předkladatel nabídky společenské záruky není stranou řízení.

Domnívám se, že právní názory soudců na postavení předkladatele společenské záruky jsou sporné. Nabídka společenské záruky je svým obsahem také návrhem na propuštění. Znám-li žadatele delší dobu, tedy déle než soud, a jsem-li  přesvědčen, že by byl na svobodě užitečnější, zamítnutí žádosti o propuštění a tím i nabídky převzetí společenské záruky se mne samozřejmě týká.

Navíc v třech jiných případech soudy vyřídily stížnost spolku Chamurappi z.s. jako předkladatele nabídky společenské záruky bez potíží.

Právní názory na postavení předkladatelů nabídky společenské záruky jsou tedy zřejmě nejednotné. Zasluhovaly by judikaturní sjednocení. Domnívám se, že o to by se měl postarat ministr spravedlnosti, ať je to právě kdokoliv. Protože jím náhodou právě je pan Pavel Blažek,  zaslal jsem mu dne 30. září 2023 podnět k podání stížnosti pro porušení zákona. Jeho rozhodnutí jsem dosud neobdržel. Pouze jsem se v jiné souvislosti dověděl, že ministerstvo postoupilo mé podání na příslušné krajské státní zastupitelství.                                                                                                                  

Je to ryze legislativní záležitost. Nechápu, proč se k ní má vyjadřovat státní zastupitelství. Samozřejmě, kdybych namítal věcná pochybení v dokazování v kriminálním případu, bylo by to něco jiného.

Pokud se snad někomu z čtenářů zdá, že jde o nějaké vybočení z obvyklých rozumných procesních postupů ministerstva, mýlí se. Jsou i horší případy.

Odnětím práva spolků podávat návrhy na podmíněné propuštění exprokurátorka Marie Benešová způsobila ještě zanedbatelnou maličkost: snížila důstojnost postavení laika, který si dovolil vměšovat se do vznešeného jednání soudu. Jako představitel navrhovatele propuštění jsem sedával v lavici obhájců. Žadateli o podmíněné  propuštění jsem při jeho výslechu viděl do obličeje a měl jsem právo klást mu otázky. Otázky jsem mohl klást i ostatním účastníkům řízení, např. znalcům. Měl jsem samozřejmě právo závěrečného návrhu a stížnosti. Protože jsem přicházel na řadu jako poslední, měl jsem možnost čelit nepřátelským postojům předřečníků.

Jako předkladatel nabídky společenské záruky se smím posadit mezi veřejnost, takže žadateli vidím záda. Nemám žádnou možnost vměšovat se do řízení, pouze vypovídám jako svědek, pokud si to přeje soud. Takové malichernosti jako postup doručování nabídky společenské záruky, nárok na protokol a zacházení s představitelem předkladatele nabídky společenské záruky v soudní síni by ministerstvo mohlo vyřešit novelizací vyhlášky- kancelářského řádu. Ale nejspíš to je „pod jeho rozlišovací úrovní“ stejně jako mnoho dalších věcí.

Na závěr upozorňuji, že spolek Chamurappi z.s. nepodporuje žadatele o podmíněné propuštění na objednávku. Většinou jsme se věnovali obžalovaným, s kterými jsme byli ve styku i několik let. A hlavně pečlivě zkoumáme, zda s žadatelem nebudou po propuštění potíže, zda bude plnit podmínky, které mu při propuštění uloží soud. Po uzavření šestnáctého případu už asi žádný další nebude. Takové je mé přání.