Není to jediná podivnost v působení Celní správy ČR v trestním řízení. V současné době probíhá u zlínské pobočky Krajského soudu v Brně proces proti skupině obžalovaných, již měli připravovat výrobu padělků značkových cigaret. Případ původně vedl senát „soudkyně OLO“ Ivety Šperlichové, které byl později odebrán po zásahu Ústavního soudu kvůli její podjatosti a v téže souvislosti na ni podal předseda Nejvyššího soudu Pavel Šámal kárnou žalobu.

O případu jsem napsal několik článků, dostupných stále na mém bloggu, webu spolku Chamurappi z.s. a leckde jinde. Hlavními postavami mezi obžalovanými jsou dvě sourozenecké dvojice značně odlišné povahy, které jsem označil jako „Slušňáky“ a „Rošťáky“. Senát Ivety Šperlichové vyčlenil „Rošťáky“ do samostatného řízení, stíhání „Rošťáka č.1“, recidivisty R.Š., zastavila pro neúčelnost, zatímco jeho bratrovi „Rošťákovi č.2“, nadělila mírný podmíněný trest. „Slušňáky“ obdařila pětiletými tresty. Po zásahu Ústavního soudu jí byly odebrány případy „Slušňáků“ & spol. a „Rošťáka č.2“.

V průběhu trestního řízení a i z jiných důvodů se z původních obchodních partnerů stali nepřátelé, kteří odpovědnost za přípravu výroby padělků značkových cigaret přesouvají na své protivníky.

U zlínské pobočky Krajského soudu v Brně nyní probíhá před senátem Jiřího Dufka celé řízení znova. Je ovšem „amputované“. Chybí kus skutkové podstaty, protože nebylo možné zrušit rozsudek nad „Rošťákem č.1“, který se tak dostal do postavení svědka. S mírnou nadsázkou lze říci, že obvinění proti „Slušňákům“ stojí téměř výlučně na jeho nenávistných výpovědích, jimž „soudkyně OLO“ naslouchala se zjevným uspokojením.

Proces, završený rozsudkem senátu „soudkyně OLO“, viditelně začal vpádem zásahové jednotky policistů a celníků do skladu, v němž byly umístěny stroje na výrobu a balení cigaret. Všichni přistižení putovali do cely předběžného zadržení. Ani „Slušňáci“ ani „Rošťáci“ mezi nimi nebyli. Ve skladu byly nalezeny 4 tuny řezaného tabáku, dodaného před dvěma dny. Neodvedená spotřební daň byla uznána za způsobenou škodu a od její yýše se odvíjely tresty „Slušňákům“ a jejich „komparsu“. Finanční  správa  daň dodatečně vybrala od „Slušnáků“ (brala tam, kde bylo co brát), takže z matematického hlediska státu nevznikla škoda. Ale nedobrovolné splacení daně jim nijak nepomohlo. Z hlediska trestního práva v interpretaci soudkyně OLO škoda zůstala škodou. Podle ní nešlo ani o projev účinné lítosti, protože „Slušňáci“ sledovali zájem své obhajoby.

Tabák se dostal do skladu zvláštním způsobem za asistence celníků. Přivezl jej kamion, jehož tahač i návěs jsou vedeny jako ukradené. A od rána na něj čekali celníci, kteří jeho příjezd, překládku zboží a odjezd v tichosti se zájmem sledovali a pořizovali videozáznam. Neobtěžovali se zjištěním totožnosti řidiče, nenechali si předložit doklady od vozidla a nákladu, pouze vše pozorně pozorovali. Zápis o této „akci Sandál“ vyhotovili s ročním zpožděním, což je skutečně neobvyklý případ administrativního šlendryánu.

Z okolnosti, že celníci na kamion od rána čekali, lze vyvodit, že jim někdo jeho příjezd včas oznámil a patrně věděli, nebo mohli dodatečně zjistit, odkud náklad pochází, kdo objednal a zaplatil tabák a kdo objednal a zaplatil přepravu. Dalo by se očekávat, že tyto informace dostane státní zástupce a od něj soud. Byl by to důkaz „jako trám“, s jehož použitím by se dalo zjistit, která ze znepřátelených dvojic je hlavním pachatelem či zda se obžalovaní složili a jednali rukou společnou a nerozdílnou.

Tyto informace se ale ve spisu nenacházejí a zřejmě po nich neprahl ani žalobce Petr Matoušek, ani předsedkyně senátu Iveta Šperlichová. Ke zjištění, že tabák přivezlo ukradené vozidlo, se obhajoba dopracovala vlastním úsilím. Netuším, jak se k tomuto problému postaví předseda senátu Jiří Dufek, který je zatím stále na začátku procesu.

Pokud ovšem zmíněné informace nejsou k disposici, visí ve vzduchu podezření, že tabák nepatřil obžalovaným, ale odněkud si jej vypůjčili celníci za účelem předstíraného převodu. Kdyby ve skladu neležela zásilka 4 tun tabáku, sotva by bylo možné ospravedlnit zásah proti dělníkům, kteří se ve skladu lopotili při pokusech o uvedení „šrotových“ strojů do provozu a nebylo by možné vyčíslit vysokou škodu, ospravedlňující tvrdé tresty. Zavání to provokací, tedy nástrojem trestního řízení, který je podle judikátů Ústavního soudu zakázaný. V případě jejího prokázání by obžalovaní měli důvodný nárok stěžovat si, že policie s celníky použili k jejich usvědčování nezákonný postup. Kdo ale chce psa bít, hůl si vždy najde, i když v některých případech je křivá.

IInternetové vydavatelství Bez vydavatele vydalo mou knihu ŠKŮDCI V TALÁRU. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získáváných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné.

Kniha je dostupná ZDE.

Vyšlo dne 8.9. 2019 na mém bloggu a na webu Chamurappi z.s.