Mezi střepinami vizuální pamětí z raného dětství vězí nesmazatelné obrazy, jež mi nedovolují zapomenout: táty, rukujícího za mobilizace v uniformě záložního důstojníka a dále vjezdu německého tanku a za ním dupající pěchoty na náměstí mého rodného města. Ale připomínky těchto událostí letos zmizely z obsahu mediálních zpráv. Zřejmě je jako švihnutím bičem vytlačila politická korektnost a snaha oslabovat kolektivní paměť národa, která postihla většinu redakcí.

Úcta k velké německé a ruské kultuře je pojistkou, která mě chrání před nacionalistickým šovinismem. Přesto si myslím, že na výše zmíněné události by se nemělo zapomínat. Ne proto, abychom si připomínali stinné stránky tisíciletého soužití Čechů a Němců, ale jako varovného dokladu o beznadějnosti víry velmocí v možnost zastavení rozpínavosti agresora obětováním malého národa.

Tehdy obětovali malé Československo, dnes je v sázce nezávislost a územní nedotknutelnost Ukrajiny. Putinovy snahy o obnovení mocenské sféry Sovětského svazu jsou nepřehlédnutelné. Padne-li Ukrajina, vyvstane otázka, kdo přijde na řadu po ní. Jistě to hned nebude Česká republika, protože nemáme společné hranice s Ruskem, ale mohlo by později přece jen dojít na nás, pokud by se Rusku podařilo ovládnout některý ze sousedních států. Kdysi jsme byli hraničním státem sovětského impéria. Snahu o ovládnutí České republiky v nějaké vzdálenější budoucnosti proto nelze vyloučit.

Zažil jsem dvě okupace, nerad bych se dožil třetí.

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu ZDE jsem nyní uveřejnil druhý díl, který brzy vyjde i v „papírové“ formě.