Stalo se, že v místě vážený vašnosta s dlouhými prsty obvinil svého věřitele, že si najal bijce, kteří ho měli násilím  přinutit k ochotnějšímu plnění závazků. Dostat věřitele do basy by přece byla bezva finta. Vyvolal trestní stíhání věřitele, které nakonec po osmi letech nepříjemností vyústilo ve zprošťující rozsudek. Řízení jsem bedlivě sledoval v soudní síni. Jako laik si dovoluji tvrdit, že věřitel by se nedostal před soud, kdyby policie a státní zastupitelství v předžalobní fázi řízení vašnostovi nenahrávaly. Došlo k různým větším a menším odchylkám od korektního vedení vyšetřování.

Kromě věřitele se dostali před soud i dva muži, o kterých policie tvrdila, že to jsou ti bijci, kteří přepadli ubohého dlužníka. Nakonec se také dočkali zprošťujícího rozsudku. Vašnosta dlužník umožnil jejich stíhání tím, že je poznal a označil za pachatele násilí při rekognici podle fotografií a později také in natura.

Čas ale běžel. Než řízení skončilo pravomocným zprošťujícím rozsudkem, parta policistů, která vedla vyšetřování, se částečně  rozešla. Někteří opustili službu u policie, jiní odešli k vzdáleným policejním složkám, ale někteří přešli do stavu místního oddělení GIBS.

Ještě během soudního jednání jsem získal podrobné informace o způsobu provedení rekognic. Jako laik jsem usoudil, že byly zmanipulované tak, aby vašnosta dlužník mohl vytipované osoby bez váhání označit, i kdyby je nikdy dříve neviděl. Jako prostý oznamovatel jsem proto podal podnět k prověření podezření, že policisté, kteří prováděli rekognice, zneužili pravomoc ve prospěch vašnosty dlužníka. Dověděl jsem se pak pouze, že žádný z policistů se při provádění rekognic nedopustil nezákonného jednání. S argumenty se nepolemizovalo. Protože jsem nebyl v postavení poškozeného, neměl jsem nástroj, jímž bych vyšetřující orgán přinutil k podrobnému odůvodnění rozhodnutí. Připouštím, že vyvolat takové šetření v době, kdy soudní řízení ještě nebylo ukončeno, bylo předčasné a nemělo naději na úspěch také proto, že jsem nebyl v postavení poškozeného, čili mé procesní možnosti byly nepatrné.

Nicméně po právní moci rozsudku se začali brát o svá práva neoprávněně nařčení „bijci“. Podali trestní oznámení u místního oddělení GIBS. Nebyli ale o nic úspěšnější než kdysi já. Opět se dověděli, že se žádný policista  nedopustil nezákonného jednání. Když se ohradili, dokonce se dověděli, že bezdůvodnost podezření zjistila GIBS již při prověřování mého podnětu a jejich oznámení nic nového nepřináší. Námitka, že proti původnímu podnětu poškození nepřinesli nic nového, se opakovala při každém dalším pokusu o prosazení potrestání policistů za zmanipulování rekognic.

Podezření na zmanipulování rekognic se opírá o nezpochybnitelné skutečnosti. Při provádění rekognic podle fotografií byly fotografie obou podezřelých v rozporu s předpisy vloženy do společného alba. Každá do jednoho rohu. Pokud někdo z policistů vašnostovi dlužníkovi napověděl, nemohl se zmýlit. Samozřejmě asi nikomu neprokážeme, že napovídal, ale vyloučit to nelze: fotografie se samy do alba nenatlačily a podle dojmů obhájců ve vztazích mezi vašnostou dlužníkem a policisty panovala družná nálada. Jeden z obhájců pořídil videozáznam jeho odchodu z kanceláře vyšetřovatele společně s ním. Mimo to samo provedení rekognic podle fotografií bylo pochybnou akcí, protože podezřelí byli dostupní, takže je policie mohla rovnou předvolat k rekognici in natura.

Rekognice in natura  byla „cinknutá“ již tím, že poznávající vašnosta dlužník viděl již dříve tváře údajných pachatelů na fotografiích. Její režie byla nápadná. Holohlavý podezřelý č. 1 stál jako krajní vpravo vedle vlasatých figurantů. Poznávajícího jistě mocně přitahoval. Podezřelý č. 2 stál jako krajní vlevo vedle figurantů v černých kombinézách a jako jediný měl pod krkem bílou skvrnu. Vznikla tak, že mu přisluhující policista řekl, že si nemusí přitahovat zips až ke krku. Bílou skvrnu nemohl poznávající přehlédnout.

Je trapné, že při hlavním líčení došlo ke zpochybnění výsledků poznávání při rekognicích. Vašnosta dlužník tvrdil, že viděl ruce podezřelého č.1 až po lokty a popsal je jako hubené a šlachovité. Trapas nastal, když podezřelý č.1, jenž stále nosil košili s pečlivě zapnutými dlouhými rukávy, při výslechu před soudem rozepjal rukávy a ukázal ruce s plošným tetováním od zápěstí po ramena a doložil doklad o datu provedení tetování. Vašnosta dlužník se pak snažil koktavě vysvětlit, proč se tak hrubě mýlil. V případě podezřelého č.2 došlo při hlavním líčení k jeho přímé konfrontaci s vašnostou dlužníkem. Podle jeho výpovědi při napadení viděl podezřelému velmi zblízka do tváře. Při konfrontaci musel ale uznat omyl, protože pan podezřelý měl tvář poznamenanou nepřehlédnutelnými jizvičkami.

Ze tří policistů, kteří prováděli rekognice, dva odešli do civilu. Třetí přešel do  místní pobočky GIBS, která má podezření vyšetřit. Vedoucí místního oddělení GIBS v době vyšetřování případu působil jako řadový člen vyšetřovacího týmu.

Případ „cinknutých“ rekognic přesahuje do projednávání trestního oznámení proti vašnostovi dlužníkovi pro křivé obvinění, které podal pravomocně zproštěný věřitel. Policie hájí podezřelého tvrzením, že určitě v trestním oznámení nelhal vědomě. Důkazem má být zjištění, že pachatele poznal při rekognicích.

Takže vašnosta dlužník má silnou naději, že vyvázne bez trestu. Stejně tak policisté, kteří  zmanipulovali rekognice. Jejich obětem orgány vzkážou: vyšetřování skončilo, zapomeňte!

Obě složky – místní oddělení GIBS a příslušný útvar kriminální policie - jednají pod dohledem státního zastupitelství, které ovšem v tomto případě  jejich závěry schvaluje. Je to ukázkový příklad zastírání pochybení policejních složek státním zastupitelstvím.