O způsobu, jak s pravomocemi v tomto případě nakládá, podal přehlednou zprávu dne 18.července 2024 server Česká justice skvělým článkem Petra Dimuna (ZDE). Autor informuje, že ministr Pavel Blažek napadl problematické rozhodnutí Krajského soudu Brno stížností pro porušení zákona, které Nejvyšší soud ČR z větší části vyhověl.

Podání stížnosti pro porušení zákona bylo v tomto případě na místě. Do značné míry jde ale o alibistický čin: stížnost pro porušení zákona v neprospěch odsouzeného má pouze akademický význam. Vynese chybujícímu soudu odbornou kritiku a poučení, ale jeho pochybný rozsudek zůstává v platnosti.

Ministr spravedlnosti vyhoví jen zlomku podaných podnětů ke stížnosti pro porušení zákona, ačkoli nejméně velká část odmítnutých je velmi dobře odůvodněna. I když je ministr výsadním nositelem pravomoci, někdy se o podaných podnětech ani nedoví. Otázka, proč vyhověl právě v tomto případě, je na místě. Skutečný význam pro poškozenou bude mít až rozhodnutí Ústavního soudu, k němuž se obrátila. Jde zřejmě o mimořádně závažnou věc, protože rozhodovat bude plénum Ústavního soudu. Ministrův čin pak upadne v zapomenutí.

Článek dále uvádí, jak se k prohřešku soudců Krajského soudu Brno staví předsedové soudů, kteří mají kárnou pravomoc nad provinilci: žádný z nich se k podání kárné žaloby nechystá. Česká justice tak potvrzuje má tvrzení v některých z posledních článků o nedostatečnosti systému vymáhání odpovědnosti soudců a státních zástupců ze vadná rozhodnutí, za která stát platí obětem odškodné. U předsedů soudů se projevuje silný sklon uplatnit při posuzování prohřešků podřízených stavovskou solidaritu a snaha trvat na zásadě, že po soudcích nemá být kárně vymáhána odpovědnost za vadná rozhodnutí. Nepřijímají názor, že Nejvyšší soud ČR usvědčil provinilce, že k vadnému rozhodnutí dospěli porušením zákona, a proto si zasluhují kárné stíhání.

Jako laik soudím, že udržitelnost téze o neodpovědnosti soudců za vadná rozhodnutí není paušální. Jsou případy, v nichž lze připustit, že se soudci prostě zmýlili, něco nesprávně pochopili, a v tom případě by kárné stíhání bylo nespravedlivé. Vyskytují se ale kauzy, v nichž rozhodnutí v neprospěch obžalovaného je prostým projevem svévole. V takovém případě by se soudci měli dostat před kárný senát bez váhání kárných žalobců. Praxe ale ukazuje, že i v takových případech se mohou provinilci spolehnout na benevolenci kárných žalobců. Jako příklad uvádím mnou nedávno zmiňovaný případ bývalého místopředsedy Krajského soudu Brno Aleše Flídra: nepovolil obnovu procesu mladíkům, kteří se jí dožadovali, když se k jejich „zločinu“ přiznal skutečný pachatel. Nejvyšší soud ČR rozhodl, že tím porušil zákon v neprospěch odsouzených. Ale žádný z oslovených kárných žalobců jej před kárný soud neposlal (zde). K obnově procesu nakonec proti jeho vůli došlo a odsouzení po pětiletém trápení dosáhli pravomocného zproštění obžaloby.

Ministr-kárný žalobce Pavel Blažek se nad kauzou vznáší jako duch nad vodami a s rozhodnutím váhá. Chce si nejdříve nechat vysvětlit předsedou Krajského soudu Brno, proč nechce poslat před kárný soud přímo podřízené soudce, a teprve pak se rozhodne, jak se má k případu postavit. Podezírám ho, že by mu nevadilo, kdyby kterýkoli jiný z příslušných kárných žalobců žalobu podal a vzal mu tak horké jablko z ruky. Kární žalobci ale nejsou navzájem vázáni svými názory, takže Pavel Blažek má samozřejmě právo rozhodnout bez ohledu na to, co si myslí předseda krajského soudu. Má k disposici personál, který může použít k obstarání informací, jež potřebuje pro své rozhodnutí. Nepotřebuje výsledky šetření, jež asi nechal provést předseda krajského soudu. Určitě nepotřebuje opřít se o názor kteréhokoli jiného kárného žalobce jako o invalidní hůl. Přesto se neodvažuje jít se svým názorem na veřejnost. Jako soukromá osoba to považuji za chybu.

Pavel Blažek má ovšem zatím čas: promlčecí lhůta kárného provinění je tříletá. Máme slušnou naději, že Ústavní soud rozhodne ve věci dříve. Zvrátí-li rozsudek Krajského soudu Brno, podá důkaz, že justiční soustava je způsobilá napravovat omyly a chuť horlivců na skalpy provinilců ochabne.

Jako laik neznalý spisu soudím, že k podání kárné žaloby není důvod, i když také považuji rozsudek za podivný: soudci jsou omylní stejně jako my, kteří „z chodníku“ sledujeme jejich konání. Trestat za omyl by bylo nesmyslné. Můj soukromý názor ovšem neznamená, že ministrovo váhání je na místě, neboť je nositelem pravomoci, kterou má vykonávat.

Při čtení článku jsem se zamyslel, jak na něj bude reagovat poslanec Jakub Michálek, pokud si jej přečte. V nedávné minulosti se mimo jiné vyznamenal dvěma výzvami k resignaci Pavla Blažka kvůli nesmyslům. Nenabudí jej k dalšímu útoku Dimunův článek, který ale k tomuto cíli vědomě určitě nesměřuje ? Mohl bych mu dokonce poskytnout určité podklady k posílení jeho případného rozhořčení, ale v zásadě si myslím, že jako poslanec vládní strany by si měl nechat zajít chuť, protože vůbec není jisté, že by Pavla Blažka v případě jeho resignace vystřídal nástupce aspoň srovnatelné kvality. Kvalitní uchazeči o post ministra spravedlnosti jsou nedostatkové zboží. To je ovšem bída současnosti. Až se vrátí do Strakovky Andrej Babiš, situace se nezlepší.

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu ZDE jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích.

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi (ZDE) v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.