Náhlá změna v čele ministerstva spravedlnosti a neuvážené výroky ministryně Marie Benešové o jejích reformních záměrech vyvolaly obavy z přípravy vnějšího zásahu do kauzy Čapí hnízdo. Debatuje se, zda lze objednat trestní stíhání. Do ulic vyrazili demonstranti, volající po nezávislosti justice, bránící nejvyššího státního zástupce před domnělou hrozbou odvolání a požadující odstoupení Andreje Babiše a Marie Benešové. Nemají sice představu, čím je ohrožena nezávislost justice a jak asi by mohla seniorka Marie Benešová zasáhnout do kauzy Čapí hnízdo, ale spokojeni sami se sebou křičí.

Václav Moravec si do nedělního diskusního pořadu 2. června 2019 sezval autority, jejichž moudrá slova asi měla vnést řád do informačního zmatku ve věcech justice (v nejširším pojetí obsahu slova). Přišel předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský, nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman a náměstek ministryně spravedlnosti Jeroným Tejc (chválím Marii Benešovou, že zůstala doma). Mám obavu, že Moravcův záměr příliš nevyšel, neboť úvahy jeho hostů spíše svědčí o neujasněnosti jejich názorů a jejich vzdálenosti od praktického života.

Na zemi oběma nohama stál a nevznášel se ve výšinách vznešených úvah pouze Jeroným Tejc. K otázce po možnosti objednat trestní stíhání se stavěl střízlivě: snad jen jako výjimečný výstřelek neodpovědného jedince, který by se mohl vyskytnout mezi stovkami příslušníků orgánů činných v trestním řízení, vykonávajících řádně službu, ale i tak bez naděje na dotažení do pravomocného rozsudku. Dal správný rozměr zprávě, kterou na toto téma vypracovala pro prezidenta republiky Marie Benešová jako jeho neplacená poradkyně: její význam je omezen účelem a ohraničením prostoru působnosti, nelze ji chápat jako oficiální potvrzení, že objednávání trestních oznámení je běžnou záležitostí. Poukázal na vážný problém vyvolávání státními zástupci trestního stíhání osob, jež později soudy zprostily obžaloby, tedy jež zřejmě vůbec neměly být stíhány. Dostal se v tomto směru do polemiky s nejvyšším státním zástupcem, který tvrdil, že ministerstvo nemá správná čísla a problém je ve skutečnosti méně závažný. Jeroným Tejc ale trval na tom, že i v případě správnosti čísel, uváděných Pavlem Zemanem, se beztak jedná o závažný problém, protože trestní stíhání je velmi účinným a nepříjemným zásahem do života obviněných i jejich blízkých, a také je třeba brát do úvahy rok od roku se zvyšující výdaje na odškodnění obětí nesprávně vedeného trestního řízení. Připustil v této souvislosti, že státní zastupitelství by možná nemělo být součástí moci výkonné, ale zdůraznil, že není naděje, že by kvůli změně jeho ústavněprávního zakotvení došlo ke změně ústavy. Nezdálo se mi, že by mu tento ryze teoretický až filozofický problém dělal velké starosti. Pronesl uklidňující slova o tom, že nehrozí žádná ukvapená reforma justice a státního zastupitelství. Slíbil, že do konce roku ministerstvo vypracuje analýzu stavu justice a státního zastupitelství, která bude východiskem pro přípravu reformních kroků příštích ministrů spravedlností.

Jeho vystoupení působilo skutečně uklidňujícím dojmem. Musel jsem při něm přemýšlet, proč jej Andrej Babiš dvakrát obešel, když hledal vhodného nositele funkce ministra spravedlnosti. Kdysi jsem slyšel, že vadila jeho sociálně demokratická minulost, ale ta by měla ještě spíše vadit u Marie Benešové, kromě vlastního členství poznamenané vazbou na pana prezidenta, rovněž bývalého sociálního demokrata. Jeroným Tejc jako bývalý advokát ví cosi o tom, jak vypadá trestní řízení v praxi, a má značné politické zkušenosti, které zcela postrádal Jan Kněžínek. Byl náměstkem dvou ministrů spravedlnosti, čili zná úřad, neztrácel by čas seznamováním s jeho chodem. Navíc netrpí sklonem k ukvapenému vynášení soudů a neználkovské tlachavosti, vyvolávající neklid v odborné veřejnosti.

Pavel Rychetský se naproti tomu vznášel ve „velkých“ tématech, která nemají pro bezprostřední praxi výkonu služby justice a státního zastupitelství velký význam, pokud vůbec nějaký mají. Starosti mu dělá částečná neúspěšnost snahy justice o dosažení rovnovážného postavení s mocí zákonodárnou a výkonnou a s tím související nezávislosti. Zdůraznil, že jedinou její zbraní je důvěryhodnost jejích rozhodnutí. Zřejmě nevnímá syrovou skutečnost zneužívání nároku na rovnoprávnost a nezávislost justice k prosazování práva na nadřazování soudců nad ostatní občany a zejména na beztrestnost za přehmaty ke škodě stran řízení. Ostatně je-li zbraní justice důvěryhodnost jejích rozhodnutí, namítám, že její údržbu soudci často zanedbávají.