Náhodný souběh dvou zpráv o něm v jednom dnu je výjimka, která přitahuje pozornost. Jedna se týká neúspěchu dovolání v neprospěch bývalého náměstka Vrchního státního zastupitelství v Praze Libora Grygárka. Další nás seznamuje s údajným zájmem Pavla Zemana o postavení soudce Evropského soudu pro lidská práva. Není sice úředně potvrzená, ale z profylaktických důvodů zasluhuje pozornost. Přičtěme k tomu skutečnost, že po zprošťujícím rozsudku ve věci bývalého předsedy vlády Petra Nečase & spol. se ozvaly hlasy, označující útok policie a olomouckých státních zástupců na Úřad vlády v noci z 13. na 14. června 2013 za puč a dožadující se jeho vyšetření a potrestání pachatelů. S těmito hlasy se ztotožňuji. I zde zní jméno Pavla Zemana, neboť olomoučtí státní zástupci by se bez jeho pokynu nebo aspoň souhlasu nemohli vydat do Prahy.

Zájem Pavla Zemana o postavení soudce Evropského soudu pro lidská práva lze vyložit jako pokus o ústup do předem připraveného únikového postavení přiměřeně vysoké úrovně. Obě jeho předchůdkyně odešly po odvolání do advokacie. Následování jejich příkladu jej zjevně neláká. Je ve funkci od 1.ledna 2011 a jeho odchod se neodvratně blíží. Elán, s kterým nastoupil do úřadu, dávno vyprchal. Může to být projev frustrace z vědomí, že se nechal zatáhnout do svržení vlády, která jej s nepřímým souhlasem „kmotra“ Romana Jurečka jmenovala. Smělé záměry na zásadní reorganizaci a změnu stylu činnosti soustavy státního zastupitelství upadly v zapomenutí. Již dávno pan nejvyšší státní zástupce nic nového nepřináší, udržuje svůj úřad v setrvačném chodu a pouze přežívá.

Osobně mi to je líto, protože jeho nástup do úřadu přinesl naději na podstatné zlepšení činnosti státního zastupitelství. Zúčastnil jsem se řady akcí na podporu jeho záměrů. Ale na skutečnosti nelze nic změnit, je taková, jaká je. Pavel Zeman narazil se svými záměry na nepřekonatelný odpor konzervativního prostředí jak uvnitř státního zastupitelství, tak zejména v určující politické sféře. První skutečně účinnou smrtelnou ránu jeho záměrům zasadila Marie Benešová jako ministryně spravedlnosti v Rusnokově vládě stažením návrhu nového zákona o státním zastupitelství, odeslaného do Poslanecké sněmovny ministrem Pavlem Blažkem. Dorazil to ministr Robert Pelikán ideologicky ovlivněným návrhem na zřízení bezdohledového speciálního „protikorupčního“ státního zastupitelsví a na vytlačení nejvyššího státního zastupitelství do postavení pouhého metodického orgánu a následně opětovně stažením ze Sněmovny. Není naděje, že by se v dohledné době změnily politické poměry tak, aby zásadní reforma státního zastupitelství ve směru původních Zemanových představ získala podporu politických pseudoelit. Ani dílčí novelu Marie Benešové nikdo nevítá s nadšením, bez ohledu na její nespornou potřebnost. Není divu: její přijetí by samočinně ukončilo poklidný život dlouhodobých držitelů funkcí vedoucích státních zástupců, kteří jsou zatím prakticky neodvolatelní.

Zemanův zájem o postavení soudce Evropského soudu pro lidská práva patrně vyvolá rozruch mezi soudci, neboť častým námětem jejich neoficiálních debat je propustnost právnických profesí, tedy otázka, zde je vhodné převést státního zástupce do postavení soudce nebo opačně. Hodně soudců si myslí, že to vhodné není, protože ze státního zástupce prý nikdy slušný soudce nebude, neboť způsoby myšlení příslušníků obou kast se zásadně liší.

V případě Evropského soudu pro lidská práva má ovšem výběr soudce speciální povahu. Tento soud vnímají nespravedlivě stíhaní jako místo poslední záchrany proti porušování jejich lidských práv. Představa, že strážcem lidských práv bude bývalý představitel mocného represivního úřadu, který si kvůli lidským právům vrásky nedělal, překonává svou fantastičností nápady Járy Cimrmana. Ale takové úvahy určitě neovlivní mínění výběrové komise. Ostatně odmítavý postoj k propustnosti právnických profesí není v Evropě běžný.