V době, kdy se před pádem totalitního režimu začínaly „lámat ledy“, jsem z počátku působil v Praze. Později jsem se odstěhoval za prací na Valašsko, ale do Prahy jsem se vracel ve volných dnech velmi často. Od 21. srpna 1988 jsem chodil na všechny protivládní demonstrace, které proběhly v době mé přítomnosti v Praze. Unikl   jsem tak masakru na Národní třídě, ale byl jsem například na Škroupově náměstí a stál jsem stlačen v davu pod balkónem Melantricha, když zpívala Marta Kubišová svou modlitbu. V každém případě jsem věděl, co se v Praze děje, i když jsem zde souvisle nežil.

Na Valašsku jsem působil jako tajemník předsedy úspěšného, dobře řízeného zemědělského družstva. Stojí za zmínku, že družstvo udržovalo „Freundschaft“ s klubem důchodců v bavorské vesnici Speichersdorf. Tamní sedláci občas přijeli na návštěvu a jejich manželky záviděly způsob života a kulturu práce zdejším dojičkám z velkokapacitního kravína. Předseda družstva byl skvělý odborník a náročný šéf, vynucující si pořádek na všech úrovních vedení. Sloužit pod ním nebylo vždy příjemné. Na podřízené měl skutečně vysoké nároky, jejichž zvládnutí bylo někdy až fyzicky neúnosné. Někteří mladší manažeři, vesměs členové KSČ, jej snášeli se skřípáním zubů. Sám předseda byl „ředkvička“: sice člen KSČ (jinak to ani nešlo), ale do kostela občas zašel, ovšem nikoli v místě bydliště. A o vládnoucí straně si myslel totéž, co většina z nás.

Mezi prostředím v Praze a ve valašské vesnici byl obrovský rozdíl. Díky cenzuře tisku, rozhlasu a televize politický neklid na vesnici nedolehl. Vesničané o pražském ruchu téměř nic nevěděli, a proto je ani nezneklidňoval. Mnozí byli nábožensky založení. Hleděli si svých rodinných starostí a práce, politika je nevzrušovala. Neměli možnost ji ovlivnit, proto si šli po  svých. Ale přesto se družstevníci připojili ke generální stávce. Přišli v průvodu se státní vlajkou k improvizované tribuně, z které k nim promluvil předseda družstva a předseda závodní organizace KSČ. Slovo jsem dostal i já, abych seznámil družstevníky s poznatky z pražských demonstrací, o nichž jinak téměř nic nevěděli.

Tehdy bylo obvyklé, že podniky měly závodní jídelny. Bylo tomu tak i zde. Ale k její kuchyni přiléhala malá luxusní restaurace, připravená kdykoli přijmout významné hosty. Předsedu družstva proto rádi navštěvovali různí vlivní činitelé, kteří se s chutí zdarma dobře najedli a napili. Jako tajemník předsedy jsem se občas zúčastňoval přijetí hostů. Dostal jsem tak příležitost posedět u sklenice vína se skromným člověkem, jakýmsi Karlem Urbánkem, který se za předsedou družstva zastavil cestou do Prahy, netuše, že se zítra stane posledním generálním tajemníkem ÚV KSČ.

V nepříznivých přírodních podmínkách družstvo nemohlo žít ze zemědělské výroby. Vydělávalo si strojírenskou výrobou součástek pro výrobce zemědělské techniky v Badensku-Würtenbersku a Dánsku. Velká část mých pracovních povinností spočívala v komunikaci se zahraničními partery, obsluze jejich návštěv zde a našich tam.

Krátce po generální stávce jsem se zúčastnil cesty předsedy družstva a dalších vedoucích pracovníků k obchodnímu partnerovi ve Spolkové republice Německo. Během naší nepřítomnosti mladí komunisté (hlavně ti, jimž předseda družstva často „šlapal na paty“) založili v družstvu  Občanské fórum. Svolali valnou hromadu družstevníků s programem odvolání předsedy družstva. Valná hromada se uskutečnila následující den po našem návratu. Předseda družstva byl odvolán s tím, že jediná práce, kterou může v družstvu dostat, je s vidlemi ve výkrmně jatečného skotu. Odmítl se bránit. Z šéfa se stal psancem. Byla to praktická ukázka uplatnění tehdy hlásaného hesla revolucionářů „nejsme jako oni“, spojeného se zásadou „tlusté čáry za minulostí“. Psanec velkorysou nabídku nepřijal a po různých oklikách a jistém čase založil velkou potravinářskou firmu, jež přežila do současnosti. Po dlouhých letech, tentokrát  jako host, jsem se znova  dostal do luxusní restaurace, v které jsem kdysi seděl s Karlem Urbánkem. Budova s restaurací a všechna zařízení družstva byla majetkem někdejšího psance.

Nový předseda družstva mě zdvořile vyzval, abych si našel jinou práci, protože vesničané chtějí žít  v klidu, a proto se vesnice uzavře zahraničním obchodním stykům. Družstvo proto nebude mít pro mne využití. Nedostal jsem žádnou lhůtu k vyklizení kanceláře, ale shodou okolností jsem brzy získal příležitost k návratu do Prahy, o jaké by se mi před „sametem“ ani nesnilo.

„Sametová revoluce“ zasáhla do života mnoha občanů způsobem, který jim umožnil vzestup na nebývale vysokou úroveň, na kterou by se za starých poměrů nedostali, jiným způsobila osudové potíže. O této stránce jejích následků se obvykle nemluví. A je pravda, že mezi děním v Praze a na venkově byly značné rozdíly.