Neodvolávám nic z dříve řečeného, nicméně v současné situaci ve státním zastupitelství bych pro tuto chvíli jeho odchod považoval  za nevhodný. Náznaky, že je natolik otřesen zrušením rozhodnutí o odvolání Vlastimila Rampuly z funkce pražského vrchního státního zástupce, že je ochoten přijmout odvolání, považuji za nemístné kapitulantství. Chlap bojuje do posledního náboje, který si nechává pro sebe. Současná situace vyžaduje pevnou ruku.

Jiří Pospíšil nedokázal v r.2007 zaštítit nejvyšší státní zastupitelství proti politickým tlakům a nakonec se plně zapojil do počínání pachatelů „kauzy Čunek“, vzhledem ke svému postavení hlavy státní správy státního zastupitelství jako jejich capo  di tutti capi. Navodil pronásledování sedmdesátiletého bývalého místopředsedy Nejvyššího soudu ČR Pavla Kučery na konci jeho dosud bezúhonné soudcovské kariéry, jenž jako soudce neměl na provedení zásahu státních zástupců do „kauzy Čunek“ žádný vliv.  Tím měla být odlákána pozornost veřejnosti od odpovědnosti státních zástupců. Když po pádu Mirka Topolánka Nečasovo vedení ODS otočilo kormidlo o 180° a začalo se mluvit o tom, že k zásahu ze 4. června 2007 nemělo dojít a jeho vykonavatelé mají být voláni k odpovědnosti, Jiří Pospíšil měl dost silný žaludek na to, aby se znova ucházel o úřad ministra s vědomím, že bude muset likvidovat některé ze svých souputníků, s nimiž jej spojuje vina. Jako první nechal „popravit“ bývalou nejvyšší státní zástupkyni Renatu Veseckou, a to způsobem pro ni maximálně znevažujícím a bolestným.

Nicméně přes nedostatečnost mravní legitimace a přes všechny nedůslednosti a váhavost se držel vládní linie potírání korupce jako priority trestní politiky státu. S průtahy, ale přece jen uskutečnil výměnu na postu nejvyššího státního zástupce a měl šťastnou ruku při výběru nástupce Renaty Vesecké.

Nový nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman nemohl počítat s tím, že „lidé Renaty Vesecké“ se přes noc přerodí a s radostí se přizpůsobí novému kursu. Proto začal s postupnými personálními změnami. „Vařil“ z toho, co při svém příchodu našel ve státním zastupitelství, obsazeném z více než třetiny bývalými prokurátory protiprávního režimu, převážně bývalými komunisty, držícími velkou část vedoucích funkcí. 

V téže době zasáhl do vývoje jako deus ex machina Nejvyšší správní soud zrušením rozsudků prvostupňových správních soudů, potvrzujících rozhodnutí Jiřího Pospíšila o odvolání tří vedoucích státních zástupců, kteří mimo jiných hříchů kritizovali postup státního zastupitelství v „kauze Čunek“. Po třech letech od vyhazovu se jim dostalo zadostiučinění, že je znova jmenoval do jejich původních funkcí stejný ministr, který je kdysi odvolal, ale ze záštity pachatelů „kauzy Čunek“ se mezitím přerodil v jejich „popravčího“.