Neodvolávám nic z dříve řečeného, nicméně v současné situaci ve státním zastupitelství bych pro tuto chvíli jeho odchod považoval  za nevhodný. Náznaky, že je natolik otřesen zrušením rozhodnutí o odvolání Vlastimila Rampuly z funkce pražského vrchního státního zástupce, že je ochoten přijmout odvolání, považuji za nemístné kapitulantství. Chlap bojuje do posledního náboje, který si nechává pro sebe. Současná situace vyžaduje pevnou ruku.

Jiří Pospíšil nedokázal v r.2007 zaštítit nejvyšší státní zastupitelství proti politickým tlakům a nakonec se plně zapojil do počínání pachatelů „kauzy Čunek“, vzhledem ke svému postavení hlavy státní správy státního zastupitelství jako jejich capo  di tutti capi. Navodil pronásledování sedmdesátiletého bývalého místopředsedy Nejvyššího soudu ČR Pavla Kučery na konci jeho dosud bezúhonné soudcovské kariéry, jenž jako soudce neměl na provedení zásahu státních zástupců do „kauzy Čunek“ žádný vliv.  Tím měla být odlákána pozornost veřejnosti od odpovědnosti státních zástupců. Když po pádu Mirka Topolánka Nečasovo vedení ODS otočilo kormidlo o 180° a začalo se mluvit o tom, že k zásahu ze 4. června 2007 nemělo dojít a jeho vykonavatelé mají být voláni k odpovědnosti, Jiří Pospíšil měl dost silný žaludek na to, aby se znova ucházel o úřad ministra s vědomím, že bude muset likvidovat některé ze svých souputníků, s nimiž jej spojuje vina. Jako první nechal „popravit“ bývalou nejvyšší státní zástupkyni Renatu Veseckou, a to způsobem pro ni maximálně znevažujícím a bolestným.

Nicméně přes nedostatečnost mravní legitimace a přes všechny nedůslednosti a váhavost se držel vládní linie potírání korupce jako priority trestní politiky státu. S průtahy, ale přece jen uskutečnil výměnu na postu nejvyššího státního zástupce a měl šťastnou ruku při výběru nástupce Renaty Vesecké.

Nový nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman nemohl počítat s tím, že „lidé Renaty Vesecké“ se přes noc přerodí a s radostí se přizpůsobí novému kursu. Proto začal s postupnými personálními změnami. „Vařil“ z toho, co při svém příchodu našel ve státním zastupitelství, obsazeném z více než třetiny bývalými prokurátory protiprávního režimu, převážně bývalými komunisty, držícími velkou část vedoucích funkcí. 

V téže době zasáhl do vývoje jako deus ex machina Nejvyšší správní soud zrušením rozsudků prvostupňových správních soudů, potvrzujících rozhodnutí Jiřího Pospíšila o odvolání tří vedoucích státních zástupců, kteří mimo jiných hříchů kritizovali postup státního zastupitelství v „kauze Čunek“. Po třech letech od vyhazovu se jim dostalo zadostiučinění, že je znova jmenoval do jejich původních funkcí stejný ministr, který je kdysi odvolal, ale ze záštity pachatelů „kauzy Čunek“ se mezitím přerodil v jejich „popravčího“.

Na Krajském státním zastupitelství v Ústí n.L. vzniklo dvojvládí, které trvalo několik měsíců a skončilo odvoláním Jiřího Křivance z funkce. Bylo to jeho druhé odvolání stejným ministrem. Po prvé jej odvolal Jiří Pospíšil kvůli nesprávnému rozhodnutí o sesazení státního zástupce Adama Bašného z funkce vedoucího liberecké pobočky KSZ Ústí n.L. Vlastimil Rampula ale zneužil počáteční desorientovanosti ministryně Daniely Kovářové k zařízení jeho návratu do funkce.

„Nehoda“ s nečekaným návratem tří zapuzených vedoucích státních zástupců byla pro Jiřího Pospíšila traumatizujícím zážitkem, který dosud ovlivňuje jeho myšlení. Je příčinou jeho váhavosti, hraničící až s bázlivostí, při rozhodování o zásazích proti státním zástupcům.

Pavel Zeman po výměnách vedoucích pracovníků přímo ve svém úřadě přiměl k resignaci olomouckou vrchní státní zástupkyni Milenu Hojovcovou. Na její místo se oprávněně vrátil Jiřím Pospíšilem persekvovaný odpůrce zásahu státních zástupců do „kauzy Čunek“ Ivo Ištván. Pražský vrchní státní zástupce Vlastimil Rampula ovšem nepochopil, že rakovinný nádor se odstraňuje i s metastázami, a že tedy jeho postavení jako „člověka Renaty Vesecké“ je neudržitelné. Proto Pavlu Zemanovi nezbylo, než navrhnout Jiřímu Pospíšilovi jeho odvolání. Vyhovění se dočkal až po dlouhém, pro něho znevažujícím čekání.  

V případě pražského vrchního státního zastupitelství byly ovšem důvody k personálním změnám daleko naléhavější než v Olomouci, neboť o tomto úřadě se mezi policisty stále hlasitěji mluvilo jako o „vrchním státním zametačství“.

Pavel Zeman zde provedl něco na způsob „nepřátelského převzetí“. Nechal odvolat vrchního státního zástupce Rampulu a jeho místo obsadil svým náměstkem Stanislavem Mečlem, jehož ministr spravedlnosti pověřil dočasným vedením úřadu.

Kolem tohoto způsobu uvedení do funkce vyvolala právní spory vyznavačka jedenáctého přikázání (nepokoušej se mě oblafnout), přímočaře prostořeká místopředsedkyně vlády Karolína Peake, která naprosto správně poukázala na to, že zákon o státním zastupitelství dočasné pověření nezná. Jiří Pospíšil a všichni, komu to vyhovuje, se hájí tím, že se to tak vždy dělalo a nikdy to nikomu nevadilo. Ostatně ministr spravedlnosti takto obsazuje dokonce i vedoucí funkce ve svém úřadě stážisty ze státního zastupitelství, tedy zaměstnanci jiné organizace. Je pravda, že např. Vlastimil Rampula veřejně kritizoval Jiřího Pospíšila za odvolání pověřené krajské státní zástupkyně v Hradci Králové Anny Jahodové s tím, že pověření je rovnocenné jmenování a ministr proto potřeboval k tomuto úkonu jeho souhlas.

Postoji k odvolání Jiřího Křivance a Anny Jahodové dal Vlastimil Rampula opakovaně najevo, že podřizování rozhodnutím ministra pro něj není samozřejmost. Také jeho vztahy s novým nejvyšším státním zástupcem od počátku poněkud skřípaly. Na odvolání reagoval správní žalobou.

Normální smrtelník čeká na projednání správní žaloby rok i déle. Městský soud v Praze ale rozhodl nečekaně rychle  v neveřejném zasedání již v pátek 17. února 2012 zrušením rozhodnutí ministra o odvolání Vlastimil Rampuly. Na rozdíl od jiných typů soudních řízení zde nabývá rozsudek účinnost okamžikem doručení písemného vyhotovení, na jehož sepsání má soud ze zákona 30 dnů. Ministr ovšem může proti rozsudku podat kasační stížnost a s ní požádat o odročení vykonatelnosti rozsudku, ale to jsou úkony, jež nemají odkladný účinek. Čili Vlastimil Rampula během několika dnů nebo týdnů oslaví návrat do své kanceláře a začne přehodnocovat a případně rušit zákroky Stanislava Mečla. Pokud pak kasační soud zruší rozsudek soudu prvního stupně, zase svou kancelář opustí a přijde dočasný nástupce, který bude opět napravovat to, co  stačil napáchat. Začíná právní bitva, která může rozvracet státní zastupitelství i několik let. Je na místě si uvědomit, komu to prospěje.

Zásah Městského soudu v Praze se udál ve chvíli, kdy na Městském státním zastupitelství vypukla panika, protože Stanislav Mečl zde zahájil mimořádnou dohledovou prověrku. Dá se očekávat, že jejím důsledkem budou další personální změny. Vyděšení státní zástupci se vydali hledat zastání u politiků a našli je u Radka Johna, předsedy „protikorupční strany“ VV a bezpečnostního výboru Sněmovny, který na popud osmi poslanců svolal na úterý 21.února 2012 mimořádné zasedání výboru. Pozval na ně  ministra spravedlnosti a vrchního státního zástupce, aby vysvětlili zákonnost mimořádné dohledové prověrky Městského státního zastupitelství. Současně zde měla dostat příležitost k obraně ohrožená  městská státní zástupkyně v Praze Jana Hercegová. Jde o naprosto bezprecedentní zásah poslanců do činnosti státního zastupitelství, jehož vyznění je jednoznačně prokorupční.

Státní zástupci se ale nakonec nezúčastní, protože nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman je nezprostil mlčenlivosti.

Kolem zrušení ministrova rozhodnutí prvostupňovým správním soudem se strhl velký povyk, ač nikdo neví, z jakých důvodů soud takto rozhodl. Z okolnosti, že rozhodoval nezvykle rychle a na neveřejném zasedání lze hádat, že příčinou mohou být formální pochybení.  Zazněl pokřik, že tento neúspěch je důkazem nezpůsobilosti Jiřího Pospíšila řídit resort. Začaly padat návrhy na odvolání předsedou vlády a výzvy k resignaci. A Jiří Pospíšil je zjevně otřesen a zdá se, že by poprvé od vstupu na ministerskou dráhu nejraději vzal do zaječích.

Povyk je ale naprosto nepřiměřený významu rozhodnutí Městského soudu v Praze. Soudci Nejvyššího správního soudu se svými právními názory od svých prvostupňových kolegů dosti odlišují, takže jejich rozsudky velmi často ruší. V jiném článku (http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2012021801) jsem  se již dříve zmínil o zkušenosti spolu Šalamoun, který ve sporu s ministerstvem spravedlnosti svou při na prvním stupni prohrál, ale byl úspěšný u kasačního soudu. Mohu uvést čerstvější případ prvostupňového rozsudku z 16.října 2010, kterým správní soud 1.stupně potvrdil zdánlivě jednoznačné rozhodnutí Policejního prezidia o propuštění trestně stíhaného policejního důstojníka ze služebního poměru. Zdálo by se, že na takové věci nemůže ani Policejní prezidium, ani prvostupňový soud nic pokazit. Ale Nejvyšší správní soud ČR přesto našel v rozsudku vady a dne 19. ledna 2012 jej zrušil.

Čili hovořit v této chvíli o nezpůsobilosti ministra provést odvolání vrchního státního zástupce právně nezpochybnitelným způsobem je naprostý nesmysl a Jiří Pospíšil by kvůli tomu neměl dávat najevo ochotu odejít.

Současná situace je v celé historii „války žalobců“ od jejího vypuknutí v červnu r.2007 nejvážnější. Hrozí nebezpečí, že pražské vrchní státní zastupitelství a jemu podřízené úřady budou dlouhodobě paralyzovány střídavým přicházením a odcházením Vlastimila Rampuly.

Sveřepost boje není dána jen osobními vlastnostmi jeho viditelných účastníků. Státní zástupci, kteří se cítí ohroženi Zemanovým a Rampulovým „čištěním“ jsou vnímáni jako záštita před oživením zdlouhavě řešených nebo dokonale „zametených“ trestních případů, v nichž se cítí ohroženi mnozí mocní lidé. To jsou protivníci daleko nebezpečnější než Vlastimil Rampula a těch pár státních zástupců, kteří běželi žalovat do Sněmovny.

Pokud se nepodaří zastavit rozvracení státního zastupitelství, zastaví se žádoucí personální obměna na vedoucích místech a důležité trestní věci zůstanou neobjasněny.

Jedinou osobou, která má za dané situace v rukou moc obnovit normální poměry, je právě ministr spravedlnosti. Když už se dal na vojnu, ač jako spoluviník Renaty Vesecké & spol. měl své nesporné schopnosti a cílevědomou snaživost raději uplatnit jinde, měl by bojovat. Samozřejmostí by měly být podpora zahájené dohledové prověrce na Městském státním zastupitelství v Praze a podání kasační stížnosti v nejkratší možné lhůtě po doručení rozsudku spolu s žádostí o odročení vykonatelnosti rozsudku.

Jiří Pospíšil má ale ještě jednu zbraň, kterou by měl bez váhání použít: Vlastimil Rampula čelí spolu s třemi dalšími státními zástupci kárné žalobě za průtahy v kauze Mostecké uhelné společnosti. Ministr spravedlnosti má zákonnou pravomoc kárně žalované postavit mimo službu až do rozhodnutí kárného soudu. O této možnosti uvažoval, když podal kárné žaloby, ale z nepochopitelných důvodů ji nepoužil. V nouzové situaci, která nastala, by po ní měl nyní bez váhání sáhnout. Státní zástupce, postavený mimo službu, nemůže vykonávat žádnou funkci, čili Vlastimil Rampula by se nemohl vrátit do úřadu nejméně do rozhodnutí kárného senátu a případně již nikdy.

Výměna ministra v rozhodujících chvílích boje o prosazení očisty státního zastupitelství by proces na dlouhou dobu zastavila. Opustí-li v tuto rozhodující chvíli Jiří Pospíšil svůj úřad, zachová se jako kapitán Concordie. Odvolá-li jej Petr Nečas, dopustí se sabotáže očistného procesu ve státním zastupitelství.

Může se samozřejmě stát, že kasační soud také rozhodne ve prospěch Vlastimila Rampuly a kárný soud jej nezbaví funkce státního zástupce. V tom případě by Jiří Pospíšil, Pavel Zeman a Stanislav Mečl skončili v poli poražených. Ministr by pak měl vyvodit politickou  odpovědnost a jeho spoluhráči by museli zvážit, zda se mají učit soužití s Vlastimilem Rampulou, který ovšem bude pro ně zcela nezvladatelný, nebo zda mají také odejít. Z vítězství se pak bude s Vlastimilem Rampulou radovat i podsvětí.