V reakci na opatření v souvislosti s pandemií koronaviru prý studenti přesouvají svoje páteční stávky na sociální sítě (viz).

Podle prohlášení chtějí poukázat na některé kroky fosilních korporací a vrcholných politiků, kteří se podle nich snaží zneužít současné situace k prosazení zájmu fosilního průmyslu a které povedou k další devastaci klimatu. Kritizují ČEZ, který prý ve snaze pomoct svému špinavému byznysu požádal o výjimku z emisních limitů pro elektrárnu Počerady. Ta ovšem po listopadu 1989 prošla, ostatně tak jako všechny naše uhelné elektrárny, řadou modernizací. V devadesátých letech minulého století to bylo postupné odsíření jednotlivých bloků, v roce 2014 až 2015 snížení emisí oxidů dusíku a v současné době se připravuje další modernizace, aby elektrárna splnila zpřísněné limity, které začnou platit v průběhu roku 2021.

Co tedy vlastně vadí ekologickým aktivistům na hnědouhelných elektrárnách?  Jsou to zřejmě emise toho jimi nenáviděného, ale životodárného oxidu uhličitého,  CO2. Ten se v posledních letech neprávem stal předmětem doslova hysterického honu na čarodějnice zelených blouznivců i nejrůznějších vypočítavců, kteří v tom vycítili neuvěřitelný byznys. Anebo se chtějí alespoň zviditelnit.

A to bude zřejmě i případ některých středoškolských studentů (správně žáků), kteří se zhlédli v aroganci nemocné švédské dívky a opičí se po ní. Pravděpodobně z důvodů elementární neznalosti přírodních zákonů a nejnovějších vědeckých poznatků, ale i absence zdravého rozumu se vezou na nebezpečné vlně alarmismu. Nemají vlastní rodiny, nemají odpovědnost, nemají pojem o tom, co kolik stojí, živí je většinou rodiče. A tak si neuvědomují, anebo je to nezajímá, že např. ty jejich mobily a podobná „hejblátka“ nejsou na vzduch, ale že ke svému provozu potřebují „šťávu“. A bez ní by pak nemohli na sociálních sítích ani stávkovat proti ní.

A právě elektrická energie je jednou z mála strategických položek, v jejichž výrobě je Česká republika zatím nejen soběstačná, ale může si dovolit trochu té energie i vyvézt.  Především díky hnědouhelným, ale i jaderným elektrárnám. I naši jižní a západní sousedé, kteří tak rádi kritizují „jádro“ a takové elektrárny neprovozují, nebo je dokonce zavírají, si od nás rádi trochu té elektřiny přikoupí, neboť ta jejich zelená jim jejich potřeby již nepokrývá.

Na závěr bych proto těmto rádoby stávkujícím středoškolákům poradil, aby se učili, učili a učili. Potřebují to jako sůl.

Zdeněk Lanz