Dav lidí, kteří toho březnového odpoledne zaplnili III. nádvoří ale zjevně památky nezajímají. Své zraky upínají k prezidentskému balkonu. Z oken je zdraví někteří známí umělci, podporovatelé nově zvoleného prezidenta. Na balkon vstupuje prezident republiky s manželkou a zdraví přítomné. Nechává rozvinout restaurovanou prezidentskou standartu, kterou mu poskytli „umělci“ – zloději, kteří ji v roce 2015 bezprecedentním způsobem odcizili na protest proti politice tehdejšího prezidenta.

Lidé jásají.

Pokud by tudy tou dobou náhodou procházel někdo „politicky nezasvěcený“, mohl by nabýt dojmu, že III. nádvoří Pražského hradu obsadili filmaři. Mohl by si třeba myslet, že ti lidé jsou kompars, že se točí nějaký film. Možná podle předlohy románu jedné české spisovatelky o tom, jaký by byl náš život, kdyby to v listopadu 1989 dopadlo úplně jinak. A vojáka ve výslužbě, jenž stoupal po stupíncích ozbrojených sil zločinného režimu, po listopadu 1989 náhle prozřel, převlékl uniformu, vyšplhal se až na vojenský vrchol NATO a nyní, už jako civil, se stal nejvyšším ústavním činitelem, si vybrali do hlavní role proto, aby byla iluze co nejdokonalejší.

Ale kdeže! Žádní filmaři. Žádný kompars. Žádná hlavní role. To vše bylo skutečné. Více než třiatřicet let po „sametové revoluci“! Prezidentem České republiky se stal člověk, který, jak sám uvádí na internetových stránkách hrad.cz: Po ukončení vysoké vojenské školy ve Vyškově roku 1983 jsem začínal u výsadkového vojska. Ve 21 letech jsem podal přihlášku do KSČ a v letech 1985–1989 jsem byl jejím členem. V roce 1988 před nástupem na postgraduální kurz jsem se stal členem Zpravodajské správy Generálního štábu.

Je samozřejmě nutno přiznat, že voliči příliš na výběr neměli. Přímá volba prezidenta republiky, obsažená ve „znásilněné“ ústavě, jednou nutně musela skončit takovýmto „absurdním divadlem“. To by snad nedokázal napsat ani Václav Havel.

Ale jako polehčující okolnost před „soudem dějin“ toto konstatování pravděpodobně neobstojí.