Kvapem se blíží konec prázdnin a den, kdy žáci školou povinní, ale i středoškoláci – a že jich není zrovna málo – usednou do školních lavic. A právě o středoškolácích, ale i o jejich rodičích, je dnešní krátké zamyšlení.

To, že naše školství není právě v nejlepší kondici, není žádným velkým tajemstvím. Podrobněji jsem o tom psal např. zde a zde. Hejtmanka Jihočeského kraje v únoru letošního roku v rozhovoru pro portál Jižní Čechy Teď dokonce prohlásila: „Školství jsme úplně zničili. Je nemocné“. Koho měla tím „my“ na mysli ale neupřesnila.

Určitý obrázek o stavu našeho školství si může člověk udělat studiem různých obsáhlých zpráv a analýz (např. zde), nejjednodušší ale je použít obyčejný selský rozum.

Všudypřítomná mantra o tom, že čím vyšší vzdělání, tím lepší uplatnění na trhu práce vede postupně k tomu, že většina absolventů povinné školní docházky, respektive většina jejich rodičů chce, aby měli „alespoň“ maturitu. Mnohým ani nezáleží na typu školy. A jsou tu ještě školy vyšší a vysoké. V nich se latentní nezaměstnanost snadno schová. Tedy alespoň nějaký ten semestr. A tak tradiční učňovské školství „zachází na úbytě“ a kvalifikovaní řemeslníci na trhu práce chybí.

Stále častěji se stává, že na středních školách studují žáci, kteří na studium jednoduše nestačí. Trápí sebe, brzdí výuku, vyčerpávají učitele, kteří místo toho, aby se věnovali své práci, tedy aby ty schopné žáky něco naučili, zdůvodňují svůj neúspěch ve vzdělávání těch prvně jmenovaných.

Nejhorší na tom je, že před tímto stavem stát nejen přivírá oči, ale že ho valnou měrou také způsobil. Respektive ho způsobila „společenská objednávka“ po vzdělání, potažmo voliči, tedy i rodiče absolventů základních škol. Platí přece staré přísloví „stát jsme my“.

Řada rodičů veškerou odpovědnost za vzdělávání svého potomka nechává na škole a o jeho prospěch se zajímá až ve chvíli, kdy jim tento sdělí, že dostane na vysvědčení pětku, nebo že rovnou propadá.

„Kdo za to může?“ Samozřejmě, že učitel, mají jasno mnozí. Ten je přece zodpovědný a placený za svou pedagogickou práci. A vůbec je přitom nenapadne, nebo si to nechtějí připustit, že právě ta jejich ratolest patří k těm žákům, kteří na studium nestačí. Vždyť přece máme „rovné příležitosti“! A bez přemýšlení pak sáhnou po telefonu.

Na závěr tedy jedno doporučení pro rodiče středoškoláků.

Pokud se vám něco podobného stane, volejte řediteli. Na to máte právo. Ale s rozmyslem!

Zdeněk Lanz