To bude záležet na věku, na životních zkušenostech, osobních zážitcích a postojích každého jednoho z nás. Ti mladší si možná spíš připomenou události 17. listopadu 1989, ti starší zase události 17. listopadu 1939, mnozí jistě obojí. Někteří zavzpomínají v kruhu nejbližších či už jen sami, jiní se svými známými, další se spoluúčastníky událostí. Někteří doma, jiní v hospodě, další třeba na veřejnosti na nejrůznějších akcích a oslavách. Prostě každý podle svého. A tak je to v pořádku.

Jsou ale lidé, kterým toto nestačí. Jsou lidé, pro které jsou demokratické volby málo. Zejména tehdy, když je oni sami nebo jejich kandidáti nevyhrají. Jsou to především lidé, kterým „obyčejná“ demokracie nestačí. Chtějí jakousi demokracii liberální. Samozřejmě ale jen podle svých představ. Ti budou protestovat. Proti premiérovi, proti ministryni spravedlnosti, proti prezidentovi, proti rozhodnutím státních zástupců či soudců, která se jim nelíbí. Vždy se něco najde.

Své „progresivistické“ aktivity budou maskovat pod různými na první pohled bohulibými a vysoce sofistikovanými názvy, jako např. Festival svobody. Budou se scházet na nejrůznějších místech, jako např. na Václavském náměstí a na Letenské pláni v Praze, v krajských, okresních a dalších městech a obcích naší republiky. Budou „debatovat“ ve velkých i menších divadlech i v nejrůznějších auditoriích. Budou mezi nimi lidé již dávno mediálně „profláknutí“, různí umělci, novináři, kněží, generálové, známí svými nekompromisními postoji k názorům druhých a přesvědčením, že jedině oni mají pravdu. V tom jim budou sekundovat různé „zasloužilé“ neziskovky a „veřejnoprávní“ media.

Zdaleka nejnebezpečnější je ale snaha těchto lidí proniknout do škol, zejména do základních a středních. Nezletilé náctileté děti jsou totiž indoktrinací „progresivismem“ nejzranitelnější. To samozřejmě dobře vědí i tito lidé. A tak budou chtít naši mládež „ochránit“ tím, že ji patřičně politicky proškolí.

A s tím bychom se neměli v žádném případě smířit!