Stejně jako v minulém týdnu, museli i tento víkend zaměstnanci úřadů práce nastoupit do svých kanceláří a řešit důsledky špatných rozhodnutí svého vedení. Tentokrát již ale nedostali koblihy. Naopak se na ně navalily problémy spojené s koncem měsíce. Pro člověka, který je příjemcem sociální podpory a žije tak říkajíc „z ruky do huby“, je značný problém když dostane sociální dávky třeba s týdenním zpožděním. Pro klienty sociálního systému žijící ve velkých komunitách není týdenní výpadek zásadním problémem. Nedostal jsem já, dostal jiný, oslavíme výplaty obě. Pro matku samoživitelku, která pracuje třeba jako pokladní v supermarketu a musí platit nájemné, elektřinu, teplo, a další věci spojené s bydlením, už to problém je. Ona převrátí každou korunu pětkrát v ruce, než si dovolí ji vyměnit za základní zboží a služby.

Takový příjemce sociální podpory řeší při současném nefungování sociálního systému přímo problém přežití. Vlastníka domu, energetickou firmu, notabene obchod s potravinami, naprosto, ale naprosto nezajímá, že se výplaty zpožďují! Heslo dnešní společnosti zní: Zaplať a dostaneš, nezaplatíš-li, nedostaneš! Nemáš-li peníze, půjč si je! To že i za půjčení peněz se platí, už si naštěstí mnoho lidí uvědomilo. Ale tragédie provázející tuto zkušenost jsou velké. Chudák matka samoživitelka a její děti musí hladovět, žaludek se o jídlo hlásí každý den, ne s týdenním zpožděním. Dobře se to Drábkovi povídá z pohodlného ministerského křesla, že 99 % výplat se do konce měsíce stihne. O tom jednom procentu lidských tragédií se ani možná nedozvíme. Tito lidé nikoho nezajímají. Vždyť česká sociální síť je podle pravicových politiků pohodlná a tak hustá, že jí nikdo nepropadne. To je ale viděno optikou teplého místečka v Praze a s tučnými úsporami v bance. V takovém případě je zpoždění výplaty maximálně mrzutost. Ne existenční problém.

Jaký je ale konec tohoto příběhu, který započal slučováním dvou institucí, které samostatně dlouhodobě fungovaly? Po lednové blamáži s výplatou sociálních dávek, která se bude opakovat i v únoru, se zveřejní několik srdceryvných příběhů, tak, jak jsem jej popsal výše. Ministr asociálních věcí zjistí, že s Úřady práce je nutné něco udělat. Najednou vyjde najevo, že Úřady práce mají pod sebou i agendu nezaměstnanosti a tu přeci umožňuje zákon převést na soukromé agentury. Hurá, problém je vyřešen. Posílíme agendu výplaty sociálních dávek o úředníky, kteří se starají o nezaměstnané, a péči o nezaměstnané přesuneme na soukromé personální agentury, kterým za to pořádně zaplatíme. Privatizace části sociálního systému bude tímto hotová.

Ze slibovaných úspor sice nebude nic, naopak péče o nezaměstnané se státu citelně prodraží, ale tyto peníze půjdou z jiné „obálky“. Tato obálka je sice ve stejném šuplíku jako obálka předešlá, stále jsou to peníze daňových poplatníků, ale kdo by se takovou prkotinou zabýval. Dnes již naštěstí není možné privatizovat něco, co dobře funguje. Ale když to privatizovat chci, musím fungující systém nejdříve rozbít. Drábek je mazaný ministr. Umí vyřešit každý problém. A že se odehraje pár lidských tragédií… Stalin kdysi řekl: „Když zemře jeden člověk, je to tragédie, když zemře milión lidí, je to statistika.“

Josef Baxa, místopředseda SPOZ