Od našeho vstupu do unie do poloviny roku 2011 jsme získali o 162,2 mld. více, než jsme do společné kasy odvedli. A mohlo to být i víc, kdybychom uměli z fondů lépe čerpat.

Ve světle našeho přístupu k unii již ani nepřekvapí, že se u nás nevede debata o jejích dlouhodobých prioritách, ale to, že jsme ochotni riskovat udržení současné úrovně příjmů z politiky soudržnosti a nové zdroje na prioritní oblasti, jako jsou věda, výzkum, inovace a infrastruktura, už docela zarážející je. Nevím, zda tento postoj souvisí s euroskeptickou ideologií, rozhodně je však proti zájmům této země.

V EU se totiž opět rozehrává tradiční hra mezi čistými plátci, kteří zpravidla požadují spíše nižší rozpočet, protože se snaží omezit své odvody, a čistými příjemci, kteří se snaží získat co nejvíce peněz pro své národní priority. Zároveň je velikost unijního rozpočtu v poměru k jejímu hrubému národnímu důchodu nižší, než byl před dvaceti lety, a to i přesto, že unie musí financovat řadu nových politik, a je nerealistické, že by se nějak výrazně snížily výdaje na společnou zemědělskou politiku ani na politiku soudržnosti.

Doufám, že snižovat výdaje na kohezní politiku ani nechceme. V období přicházející hospodářské krize a rozpočtových škrtů, se jedná o poměrně výrazný nástroj fiskální expanze a mělo by být v pragmatickém zájmu ČR, aby si tyto peněžní toky zajistila i v období mezi lety 2014-2020, o kterém se nyní vyjednává. Ale u naší vlády člověk nikdy neví. Jak ukazuje postoj k fiskální smlouvě, půjčce MMF a dalším věcem, ve vztahu k Evropě racionální argumenty u nás mnohdy neplatí.

Možným východiskem, jak dát do souladu představy čistých příjemců na pokračování transferů a čistých plátců na omezení jejich příspěvků, jsou nové vlastní zdroje evropského rozpočtu. To by mohla být cesta k potřebnému navýšení zdrojů na nové politické priority unie a zároveň možnost postupného snižování příspěvků členských států do rozpočtu EU. Tím by se vytvořil manévrovací prostor pro tolik potřebnou rozpočtovou konsolidaci členských států. A postoj české vlády - jsme opět proti.

Dnes, kdy je Evropa v nejhorší krizi od 2. světové války, uvízl projekt integrace v bodě, ve kterém není možné zůstat. Buď je potřeba udělat krok vpřed směrem k fiskální integraci, nebo se vrátit do období před společnou měnou. Realističtějším scénářem je vytvoření funkční fiskální unie, tedy postupné směřování k unii politické. Tomu by se měl přizpůsobit i evropský rozpočet. Nový finanční rámec po roce 2013 by tedy měl lépe sladit strukturu evropského rozpočtu s politickými prioritami. Vyjednávání o něm ukáže, do jaké míry to berou členské státy vážně.

Jiří Čáslavka, vedoucí hospodářské odborné sekce SZ, pro Hospodářské noviny, 25.1.2012