Od našeho vstupu do unie do poloviny roku 2011 jsme získali o 162,2 mld. více, než jsme do společné kasy odvedli. A mohlo to být i víc, kdybychom uměli z fondů lépe čerpat.
Ve světle našeho přístupu k unii již ani nepřekvapí, že se u nás nevede debata o jejích dlouhodobých prioritách, ale to, že jsme ochotni riskovat udržení současné úrovně příjmů z politiky soudržnosti a nové zdroje na prioritní oblasti, jako jsou věda, výzkum, inovace a infrastruktura, už docela zarážející je. Nevím, zda tento postoj souvisí s euroskeptickou ideologií, rozhodně je však proti zájmům této země.
V EU se totiž opět rozehrává tradiční hra mezi čistými plátci, kteří zpravidla požadují spíše nižší rozpočet, protože se snaží omezit své odvody, a čistými příjemci, kteří se snaží získat co nejvíce peněz pro své národní priority. Zároveň je velikost unijního rozpočtu v poměru k jejímu hrubému národnímu důchodu nižší, než byl před dvaceti lety, a to i přesto, že unie musí financovat řadu nových politik, a je nerealistické, že by se nějak výrazně snížily výdaje na společnou zemědělskou politiku ani na politiku soudržnosti.
Doufám, že snižovat výdaje na kohezní politiku ani nechceme. V období přicházející hospodářské krize a rozpočtových škrtů, se jedná o poměrně výrazný nástroj fiskální expanze a mělo by být v pragmatickém zájmu ČR, aby si tyto peněžní toky zajistila i v období mezi lety 2014-2020, o kterém se nyní vyjednává. Ale u naší vlády člověk nikdy neví. Jak ukazuje postoj k fiskální smlouvě, půjčce MMF a dalším věcem, ve vztahu k Evropě racionální argumenty u nás mnohdy neplatí.
Možným východiskem, jak dát do souladu představy čistých příjemců na pokračování transferů a čistých plátců na omezení jejich příspěvků, jsou nové vlastní zdroje evropského rozpočtu. To by mohla být cesta k potřebnému navýšení zdrojů na nové politické priority unie a zároveň možnost postupného snižování příspěvků členských států do rozpočtu EU. Tím by se vytvořil manévrovací prostor pro tolik potřebnou rozpočtovou konsolidaci členských států. A postoj české vlády - jsme opět proti.
Dnes, kdy je Evropa v nejhorší krizi od 2. světové války, uvízl projekt integrace v bodě, ve kterém není možné zůstat. Buď je potřeba udělat krok vpřed směrem k fiskální integraci, nebo se vrátit do období před společnou měnou. Realističtějším scénářem je vytvoření funkční fiskální unie, tedy postupné směřování k unii politické. Tomu by se měl přizpůsobit i evropský rozpočet. Nový finanční rámec po roce 2013 by tedy měl lépe sladit strukturu evropského rozpočtu s politickými prioritami. Vyjednávání o něm ukáže, do jaké míry to berou členské státy vážně.
Jiří Čáslavka, vedoucí hospodářské odborné sekce SZ, pro Hospodářské noviny, 25.1.2012
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Zeleni.cz