A to nejenom v těch opatřeních, která již vstoupila v platnost (výplata dávek v jednom místě), tak v těch, které připravuje. Závazek, že v sociálních systémech nesmí zůstat kámen na kameni, ministerstvo plní nejméně na 150% a stachanovci by mu mohli závidět. Docela by mě zajímalo, jestli kromě tučných odměn je na MPSV tabule cti, kde jsou zvlášť horliví úředníci veřejně chváleni a dáváni ostatním za vzor.

K těm nejsnaživějším by asi měl patřit odbor pro rodinu (zkráceně). Důležitosti mu přibylo ve chvíli, kdy se MPSV stalo gestorem pro naplňování Úmluvy OSN o právech dítěte. Jedním z doporučení Výboru je snížení počtu dětí v institucionálních zařízeních (sice mě není jasné, proč v Ženevě delegace nevysvětlila, že kapacita kojeneckých i dětských domovů převyšuje počet umístěných dětí, ale to je jiný problém.)

A tak se systém, který v České republice patří k propracovaným a fungujícím, začal otřásat v základech. Cílem je tzv. deinstitucionalizace systému péče o ohrožené děti pod heslem „Právo na dětství“. Slovo šťastné raději vypadlo.

A tak se laická, ale hlavně odborná veřejnost nestačí divit, jaké výkřiky zní z ministerstva– zrušíme kojenecké ústavy, dětské domovy, zrušíme dětské diagnostické ústavy (obvykle jsou v nich děti s těžkými výchovnými problémy), zavedeme registry všech dětí, abychom to měli pod kontrolou, podpoříme pěstounskou péči, všechny instituce transformujeme a v České republice bude ráj na zemi. Prostě to, co se všude ve světě připravovalo roky a našlapovalo se po špičkách, kde opatření nabíhala postupně a navazovala na sebe, to u nás máme hned hotovo. A tak, aby to nešlo změnit. Ani Pat a Mat by se nemuseli stydět.

Vše bez širší diskuse ( MPSV tvrdí, že se diskutovalo), bez analýz (jedinou ke kojeneckým ústavům má Ministerstvo zdravotnictví a ta ještě vyvrací mýtus, že máme v kojeneckých ústavech příliš mnoho dětí) a bez toho, že po každém „A“ musí následovat i „B“. My budeme první na světě, kteří „B“ mít nebudou.

A samozřejmě, že celá věc má ještě větší háček respektive hák. Kdo to celé zaplatí? Celá vládní národní strategie ochrany práv dětí vychází z myšlenky, která je sice krásná, ale není tak úplně pravda. Totiž, že každá rodina má o děti zájem.

Česká rodina prochází velmi hlubokou krizí a vláda vedená praktikujícím katolíkem, který uznává tradiční hodnoty, jí dává ještě více na frak. Zkrácené dávky sociální podpory, příspěvky na děti, snížení porodného, nárůst nákladů na provoz domácností (vodné, stočné, elektřina, plyn, DPH, poplatky u lékaře a v nemocnicích, chystané školné a destrukce základního školství naplánovaná jiným „skvělým“ ministrem, neexistence sociálního bydlení atd.). A k tomu, jak jinak, strach z krize, nervozita a napětí, které, bohužel, velmi často odnášejí děti. Prostě křesťanské hodnoty lásky k bližnímu v praxi. A děti, i podle Úmluvy o právech dítěte, mají právo na funkční rodinu a podnětné prostředí.

To jsou všechno argumenty, které MPSV nechce a vlastně ani nemůže slyšet. Bez ohledu na dopady, bez ohledu na to, že můžeme mít děti ve sklepích či pod mosty se svými biologickými rodinami, děti skrytě i otevřeně týrané, že můžeme mít v ulicích dětské gangy, tlačí dál svá nesmyslná opatření. Ale proč ta šílená úpornost? Bigotnost, která bije do očí. Co je cílem celé téhle“ revoluce“?

Možná vidina neobsazeného trhu služeb pro rodiny, vidina trhu s dětmi a jejich osudy. Vždyť už nyní existují organizace, dokonce založené současnými i bývalými pracovníky MPSV a MŠMT, které se chystají pomáhat rodinám v krizi a radit (nechte si poradit, když nemáte střechu nad hlavou). Možná chvály hodné, ale rozhodně ne nezištné. A rozhodně ne v zájmu těch nejzranitelnějších.

Zatím neumím najít odpověď na otázku co je cílem této revoluce, ale jediné, co vím jistě, je, že děti jsou to úplně poslední, co autory této reformy zajímá.

Mgr. Anna Čurdová