Děkuji, pane místopředsedo. Vážené kolegyně a kolegové, vážená vládo, chtěl bych říci, že velice citlivě vnímám návrh zákona, který dnes projednáváme a který nám předkládá vláda. Otázka takzvaného vyrovnání se s křivdami, které byly údajně páchány na církvích a církevním majetku, je bezpochyby velkým tématem a také se bezpochyby dotýká téměř všech občanů v České republice.

Chtělo by se možná jenom pro úvod připomenout, že to byl právě současný prezident Václav Klaus, který se valnou část doby, kdy zůstával v politice, bránil tomu, aby reálně proběhly církevní restituce a po kupónové privatizaci, aby se stát dále zatěžoval dluhy ve prospěch církevních organizací. Počátkem tohoto roku však došlo k určitému souznění, které našlo své opodstatnění na svatováclavské pouti minulého roku, kdy našel otevřeně stejnou notu s vedením římskokatolického kléru v České republice. Václav Klaus podotkl 12. ledna, že v posledních dnech a hodinách na toto téma, kterým jsou církevní restituce, bylo naneseno tolik mediálního a politického balastu, že z toho jakákoliv racionální podstat této věci vymizela, a proto nemá žádnou jednoduchou větu, kterou by něco takového mohl zareagovat, což se odehrává na české politické scéně a ve veřejnosti a ze strany sdělovacích prostředků, ale zároveň prezident, a tak to přiznaly i sdělovací prostředky, v poslední době v řadě otázek souznil právě s pražským arcibiskupem Dominikem Dukou. Bylo to zvláštní, ale nikoliv překvapivé, kdo sledoval vývoj na české politické scéně, že dříve zdaleka tak vstřícné postoje k církvi nezastával a s Dukovým předchůdcem Miroslavem Vlkem v otázce církevních restitucí léta nenašel společnou řeč.

Možná, že tuto věc dokresluje vyjádření vedoucího správy majetku Pražského arcibiskupství Karla Štichy, který řekl, že turistika je například jedním ze směrů, kterým bude katolická církev rozvíjet své podnikání, až získá zpět majetek na základě rozhodnutí vlády o církevních restitucích, a potom s povděkem kvitoval, že církev bude moci vstoupit do turistického ruchu poté, co vláda rozhodla předložený návrh zákona v rámci koaliční dohody odsouhlasit a předložit Poslanecké sněmovně. A tak se možná skutečně dočkáme něčeho podobného, co je běžné v jiných zemích, že se třeba v Čechách bude opět vařit církevní pivo a jezdit na církevních sjezdovkách. Možná že by stálo za povšimnutí a za pozornost, aby nezapadlo jiné vyjádření představitele římskokatolické církve pražského arcibiskupa Dominika Duky, který sdělil žoviálně veřejnosti, že to nebude římskokatolická církev v Čechách, která bude tento majetek spravovat, ale že vlastnická práva k takto velkoryse vládou darovanému majetku bude spravovat přímo Vatikán.

Možná, že v této replice stojí za povšimnutí právě jedno z ustanovení navrhovaného zákona, kde se hovoří o tom, že nikoliv jenom tradičně vyčítané a výčtem stanovené taxativně takzvané křivdy, které byly páchány na majetku církvím v letech, které zákonem byly prohlášeny za opovrženíhodné, patří také hned na prvém místě v § 5 písm. a) tento text: "Odnětí věci bez náhrady postupem podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy". Nechci tady v této souvislosti citovat historický výčet skutečností a také toho, zda církev spravovala reálně svůj majetek nebo ne. Možná je třeba oněch téměř 135 mld. dát právě do kontextu se současnou hospodářskou situací a s tím, jak se vláda na jedné straně snaží šetřit a na druhé straně se chystá zatěžovat občany další daní a dalším zpoplatněním jejich příjmů, aby mohla saturovat majetek organizacím, které z velké části tento majetek nikdy nespravovaly a pouze měly v držbě nebo ve správě a který ani po formální stránce nebyl církvím v podstatě odňat. Možná, že by v této souvislosti také stálo za úvahu hovořit o vztahu římskokatolické církve a českého státu a Československé republiky po roce 1918.

Mnoho poučení bychom zcela určitě našli v prvé pozemkové reformě a ve snaze vedení první republiky dostát odluky římskokatolickou církví a zbavit se jejího vlivu, který příliš zasahoval a měl snahu zasahovat do dění v České republice, a narovnávat tzv. josefínské reformy a i pozdější kroky Rakousko-uherské monarchie právě k církevnímu majetku.

Možná v té souvislosti také je potřeba zmínit i jinou věc. Stát, který není schopen vybrat téměř 30 miliard na daních, na druhou stranu se velkoryse zavazuje téměř 30 let saturovat církve a ještě je bohatě a velkoryse obdarovávat. Kladu si v této souvislosti také jinou otázku, zda vedle obrovských hospodářských dopadů, vedle oné obrovské nerovnosti a nespravedlnosti, kterou se vláda chystá učinit a s ní vládní koalice velkorysým darem především římskokatolické církvi, protože připravované restituce se budou v 83 % dotýkat právě jí, jestli v této souvislosti vláda také vlastně neporušuje suverenitu a integritu České republiky, jestli se vůbec cítí vázána poválečným uspořádáním a poválečným historickým vývojem, když bezostyšně v textu zákona prolamuje i onu pomyslnou hranici v roce 1948. Domnívám se, že pokud se staly nespravedlnosti, měly by být odčiněny. Mohou být odčiněny na konkrétních případech. Ale po roce 1990, v roce 1991, byly přijaty zákony, kterými církvím byl převeden již tehdy poměrně velký majetek. Musíme si klást otázku, proč právě římskokatolické církvi bude převáděn další obrovský majetek, když jeho historické opodstatnění a možná i institucionální vazby, tak jak byl zapsán v pozemkových knihách, zdaleka nesvědčí o dokladovaném vlastnictví právě římskokatolické církve, ale možná jiných organizací, podpůrných spolků a nadací.

Chtěl bych zmínit ještě jeden podtext. Rakousko-uherská monarchie, prvá republika a v její právní kontinuitě i poválečné Československo přiznávalo určitý vliv a ochranu a správu majetku. Na druhé straně podvazovalo dispoziční právo církevního majetku. Současná vláda se zavazuje 30 let platit náboženským a církevním organizacím a nadacím, ale na druhé straně jim dává úplně volné dispoziční právo. Česká vláda a předložený návrh zákona není ve prospěch občanů. Zakládá na obrovské další majetkové křivdy. Prolamuje hranici nejen roku 48, ale i roku 45, roku 1919 a roku 1867. V tomto kontextu se domnívám, že i výrazně proti zájmům občanů prolamuje i suverenitu České republiky. Není proto možné, aby Komunistická strana Čech a Moravy s navrženým zákonem souhlasila, a proto se připojuji k jeho zamítnutí. (Potlesk poslanců KSČM.)