Věci veřejné konečně uvěřily tomu, že když stát vydá církvím majetek dohromady za sto padesát miliard, nic tím neztratí a rozpočet tím vlastně ušetří, protože ročně bude o dvě miliardy menší. Zázrak! V souladu se zákonem o odškodnění církví dojde i ke změně zákona, který je vytesán pod sochou T. G. Masaryka u vchodu Poslanecké sněmovny.

V textu „T. G. Masaryk zasloužil se o stát“ bude doplněno: „ale kradl církvím majetek.“ Vládní koalice se nemůže dohodnout, zdali Masarykově soše budou doplněny tesáky tygra šavlozubého nebo nějaké kratší. Vláda také popírá, že své krédo, co bylo ukradeno, musí být vráceno, naplní ještě letos i obnovením nevolnictví. „Letos to nebude,“ řekl Blesku viditelně zklamaný Schwarzenberg, který nárokuje dvě stě tisíc duší.

Vracení majetku církvím v realitě ale nemá tak humornou polohu. Země se vydává na tenký led precedentu v jiných oblastech. Až dosud restituce vycházely z toho, že se principiálně restituuje pouze majetek fyzických osob a hranicí je 25. únor 1948. Církevní restituce prolamují nepochybně hranici v oblasti právnických osob. Restituce v případech, kdy byla vydávána finanční náhrada, vycházela z historické ceny, která byla velmi nízká. To se nyní mění. Církve dostanou víc.

Tak se mohou církevní restituce notně prodražit. S ohledem na princip rovnosti by mohly již finančně odškodněné osoby žádat, aby byla jejich kompenzace zvýšena podle principů, které stanovil parlament pro jiné osoby, tedy církve. To by jim české soudy mohly směle přiznat. Zároveň by ale mohly poukázat na zjevnou nerovnost různých právnických osob a přiznat i jim nárok odškodnění.

Konečně v případě církví není jasné, zdali se částečně neprolamuje historická hranice. Ale i kdyby se neprolamovala, stejně docházelo k zestátnění majetku především na základě zákonů přijatých před 25. únorem. Už nyní je právní hajitelnost této hranice nesnadná. Spravedlnost je dána jen datem, kdy na konfiskaci přišla řada. Prolomení hranice by znamenalo další nároky na státní kasu.

Sociální demokracie respektuje skutečnost, že by mělo dojít k vypořádání s církvemi a dořešení jejich financování tak, aby nadále byly mimo státní finance. Preferuje však formu vytvoření veřejného fondu, ze kterého by byly financovány potřeby církví i opravy historických památek, které církvím slouží. Právně by šlo o bezpečnější konstrukci s menšími finančními nároky. Vláda rozpočtové odpovědnosti má ovšem raději nákladný hazard.