Nejasná a překrývající se legislativa zákona o důchodovém spoření č. 426/2011Sb. a zákona o doplňkovém penzijním spoření č. 427/2011Sb., které byly narychlo uveřejněné ve sbírce zákonů koncem prosince minulého roku, možná záměrně zakrývá naprosto zásadní fakt, a totiž, že žádný nově koncipovaný penzijní fond – a je jedno, jestli v systému důchodového spoření nebo doplňkového penzijního spoření – nemá pro své klienty žádnou záruku, že pro ně na konci spořícího cyklu něco zbyde! Takhle si stát představuje důchodovou reformu?

A nezbývá než se zeptat: k čemu tedy potřebujeme nějaké dosavadní i nové penzijní fondy, když to podstatné, co musí být obsahem jakékoli důchodové reformy – zajištění doživotního důchodu – vůbec poskytovat nebudou? Pořídit si doživotní důchod bylo a bude vždy jen na bedrech životních pojišťoven, a to i v kontextu nové legislativní úpravy. To je pěkná absurdita.

Penzijní fondy obojího typu budou desítky let inkasovat zaručené příjmy od milionů klientů, stát jim bude ještě ze svého přisypávat. A výsledek? Ono už to jejich investování „nějak dopadne“. A to „nějak“, co na konci zbyde, si pak, milý kliente, honem popadni, nás to už vůbec nezajímá a kup si za to penzi u nějaké životní pojišťovny. To je opravdový tunel století. To je výsledek osmnácti let bádání a dohadování ekonomických špiček ČR a různých poradních sborů a komisí?

Nyní se podíváme, co na téma fungování penzijních fondů v zahraničí můžeme najít na internetu? Například třeba to, že v minulém roce v Británii zkrachoval soukromý penzijní fond, starý 300 let. Nebo že jeden z největších penzijních fondů na světě v Orange County v Kalifornii byl spravován portfoliomanažerem, který se řídil při správě fondu radami svého astrologa. Účastníky to stálo 6 miliard dolarů. To je ten vyspělý finanční systém, o kterém nám tu propagátoři tzv. penzijní reformy pějí ódy.

Další zajímavostí je, že například na Slovensku je reálný výnos penzijních fondů po šesti letech v minusových číslech.

Téměř všude se nyní ze systému penzijních fondů couvá. Ne vždy tak drsně jako v Maďarsku, kde Orbánova vláda úspory v penzijních fondech prostě znárodnila. Vlády v době napjatých státních rozpočtů nejčastěji omezují objem peněz, kterým na penze do fondů přispívají. Činí tak dokonce i Polsko, jehož ekonomika doposud rostla více než dvojnásobně rychleji než česká a které jako jediná země Evropy nespadlo hlouběji do hospodářské krize. A například Německo nechce o vstupu penzijních fondů do důchodového systému ani slyšet.

Když se architekti reformy ohánějí bezpečím investování do státních dluhopisů, měli bychom se ptát, které dluhopisy jsou bezpečné. O amerických státních dluhopisech jsem slyšela jeden poněkud sarkastický vtip, že jsou bezpečným přístavem pro vaše peníze stejně tak, jako byl bezpečným přístavem pro americkou vojenskou flotilu přístav Pearl Harbor v létě 1941. Všichni ze školy asi víme, jak to tam dopadlo.

Je naprosto neodpustitelné, že takto zásadní rozhodnutí o budoucnosti příštích generací neprošlo referendem.

Jedna z mezinárodních pojišťoven v minulém roce prováděla široký průzkum úrovně finanční gramotnosti. Jak dopadli Češi? Ze dvanácti náhodně vybraných států se občané ČR umístili na desátém místě hned za Rumunskem, ale ještě před Mexikem.

Pak už chápu, že se pak díky naší katastrofické finanční gramotnosti velmi dobře dají navždy rozdělit prebendy z nadcházející důchodové reformy několika málo subjektům z finančního trhu.

Opravdu jsme chtěli takovou „reformu“ důchodů?