Čadek a ostatní proti České republice

Rozsudek se týká celkem deseti stížností podaných sedmi různými stěžovateli. Všichni stěžovatelé v určité době koupili od oprávněných osob nároky na vydání náhradního pozemku podle § 11 zákona o půdě (zákon č. 229/1991 Sb.). Někteří stěžovatelé uzavřeli s Pozemkovým fondem České republiky v rámci tzv. zvláštního režimu v červnu 2005 smlouvy o převodu pozemků, kterými byly jejich nároky vypořádány. Pozemkový fond však po několika měsících úspěšně uplatnil návrhy na určení, že vlastníkem je stále Česká republika. Soudy vzaly za prokázané, že nedošlo k veřejné nabídce daných pozemků, a smlouvy tak byly uzavřeny neplatně. V ostatních případech podali stěžovatelé v průběhu roku 2005 proti Pozemkovému fondu žaloby o uložení povinnosti vydat konkrétní pozemky. Ty však byly zamítnuty s odůvodněním, že právo stěžovatelů na vydání náhradního pozemku zaniklo k 31. prosinci 2005 v důsledku tzv. restituční tečky, zavedené zákonem č. 253/2003 Sb.

Stěžovatelé se cítili dotčeni na svém právu na ochranu vlastnictví (článek 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě), neboť jejich majetkový nárok na vydání náhradních pozemků nakonec nedošel uspokojení. Někteří stěžovatelé poukazovali zároveň na údajnou diskriminaci zavedenou nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05 ze dne 13. prosince 2005, kterým byla příslušná zákonná ustanovení upravující restituční tečku prohlášena za protiústavní pouze ve vztahu k původním oprávněným osobám či jejich dědicům, nikoli však vůči osobám, kterým byly – jako v jejich případě – nároky na vydání náhradního pozemku oprávněnými osobami postoupeny.

Evropský soud předně prohlásil dvě ze stížností zčásti za nepřijatelné pro zjevnou neopodstatněnost, pokud jde o prohlášení smluv o vydání pozemků za neplatné. Konstatoval, že rozhodnutí soudů měla zákonný základ a byla přiměřená veřejnému zájmu na ochraně práv skutečných vlastníků. Další námitky nepřijatelnosti stížností vznesené vládou však byly zamítnuty.

Dále Evropský soud uvedl, že zde sice došlo k zásahu do práv stěžovatelů, nicméně vzhledem k tomu, že i po tzv. restituční tečce měli nárok na finanční kompenzaci, nelze říci, že byli svého majetku zbaveni. Připustil dále, že předmětný zásah měl dostatečný zákonný základ a sledoval legitimní cíl ukončit restituční proces, byť na druhou stranu zpochybnil, že by tento cíl byl zvlášť naléhavý, když dosavadní délka celého procesu byla na újmu spíše oprávněných osob než veřejného zájmu. Co se týče přiměřenosti zásahu do práv stěžovatelů, Evropský soud přihlédl zejména k tomu, že stěžovatelé z valné většiny nároky na náhradní pozemky zakoupili v první polovině roku 2005, tedy s vědomím, že k jejich uspokojení nebude zbývat více než několik měsíců. Skutečnost, že za nároky zaplatili více, než byla jejich nominální hodnota, byla tak jejich vlastním rizikem. Státu také nelze přičítat k tíži, že finanční kompenzace ve výši nominální hodnoty nároku vypočtené podle cen z roku 1991 může být výrazně nižší než hodnota náhradních pozemků, kterých se stěžovatelé později domáhali, neboť tento rozdíl je pouze výsledkem působení tržních sil. Evropský soud poté zvlášť zhodnotil konkrétní okolnosti případů jednotlivých stěžovatelů, přičemž vždy dospěl k závěru, že vnitrostátní orgány nepřekročily široký prostor pro vlastní uvážení a že nejednaly zjevně nerozumně, když ukončily možnost uspokojit předmětné restituční nároky prostřednictvím vydání náhradních pozemků. Konstatoval proto, že k porušení článku 1 Protokolu č. 1 nedošlo.