Nečas: Nejsme žádní asociálové. Solidarita patří mezi naše tradiční hodnoty

Dámy a pánové, vážené kolegyně, vážení kolegové,

setkáváme se dnes v Olomouci na naší další ideové konferenci, již čtvrté v pořadí, která bude tentokrát věnována sociální politice. Stejně jako ideové konference předchozí, bude i tato věnována tříbením našich názorů na programová témata, využitelná v aktuální koaliční agendě, v agendě související s krajskými volbami a také ve střednědobém výhledu.

Úvodem chci zdůraznit, že solidarita s potřebnými a sociální soudržnost jsou tradiční konzervativní a pravicové hodnoty. Sociální cítění a sociální soudržnost není výsadou pouze levice, která by si ráda tuto oblast před veřejností přivlastnila. V hlubokém omylu setrvává ten, kdo si myslí, že pravicová strana nemá se sociálními aspekty politiky nic společného. Pravý opak je pravdou.

Občanští demokraté však odjakživa říkají, že stát se sociální dimenzí není totéž, co stát socialistický. Nejsme stranou nějakých „asociálů“, jak se nás snaží nálepkovat levice. O tom mimo jiné svědčí i mezinárodní porovnání v míře chudoby, která je v České republice v posledních třech letech vůbec nejnižší v rámci celé Evropské unie. Tedy v době, kdy mimochodem začaly platit reformy, které jsme zaváděli v minulém volebním období včetně reformy sociálního systému.

Naši oponenti to však vidí jinak a není divu. Významně se od nich lišíme v přístupech k tomuto tématu, protože rozlišujeme nezodpovědný populismus pod zástěrkou budování „sociálních jistot“ a skutečnou solidaritu odpovědných. Jedinou jistotou dnes je, že všechny evropské země, a to i tam, kde vládnou levicové vlády, musí šetřit a přehodnocovat svůj přístup k sociální politice.

Občanští demokraté nikdy nebudou uplácet občany slibováním ekonomicky neúnosného sociálního zabezpečení, které vede pouze k obrovským dluhům. Toto obelhávání voličů by vedlo k rychlému prohlubování zadlužení nad klidně 100 procent HDP, které by již nešlo rozpočtově zvládnout. Sociální zabezpečení musí odpovídat ekonomickým možnostem státu, jinak se dostaneme na trajektorii která vede k Řecku či jiným případům.

Není žádným tajemstvím, že model „sociálního státu“ je dnes v řadě evropských zemí v hluboké krizi. Právě vysoké sociální transfery v kombinaci se ztrátou konkurenceschopnosti v rámci světové soutěže nastavily nemilosrdné zrcadlo evropskému sociálnímu modelu a evropskému sociálnímu inženýrství. To sice bylo vedeno v lepších případech dobrou vírou zajistit lidem nadstandardní životní úroveň, v horších případech ryzím pouhým populismem. Ale společným výsledkem je propad do chudoby širokých vrstev obyvatel v některých členských zemích Evropské unie. Řekové, Portugalci, Španělé, ale i obyvatelé dalších evropských zemí dnes na vlastní kůži pociťují rozpad tradičních „jistot“ ve velmi syrové podobě.

Zpozornět by měli především sociální demokraté. Není většího rozporu slov a činů, než v současné době předvádějí představitelé ČSSD. Agresivně prosazují přijetí Smlouvy o fiskální odpovědnosti, tzv. Fiskálního kompaktu, tedy kromě ztráty části národní rozpočtové suverenity přísný dozor nad hospodařením státu. Svým voličům však zatajují, že by svůj program museli skartovat. Nejlépe okamžitě, aby ho už nikdo neviděl a nečetl. S přísnými fiskálními pravidly, například zavedením tzv. „dluhové brzdy“ na evropské úrovni, je program sociálních demokratů zkrátka neslučitelný.

Sociální demokracie si musí vybrat. Buď chce nadále hlásat, že chce vstoupit do eurozóny a přijmout tvrdá rozpočtová pravidla, a potom je její kritika vládních reforem pokrytecká. Nebo s tím ve skutečnosti nepočítá a hraje před svými voliči podivné divadlo kvůli krátkodobým politickým zájmům. Možná sama nevěří tomu, že Česká republika někdy bude splňovat pravidla eurozóny a do eurozóny vstoupí, a proto si může dovolit tyto názorově veletoče.

Nelze však lidem lhát. Nelze doma slibovat zvyšování sociálních výdajů a jít tak v Evropě proti proudu včetně levicových vlád, a zároveň se tvářit jako nejhorlivější stoupenci bruselské politiky. Přísnou rozpočtovou politiku, která vyžaduje reformy, ČSSD na evropské úrovni verbálně vehementně podporuje. Na domácí půdě však reformy neméně vehementně zatracuje, napadá u Ústavního soudu, obstruuje, hraje divadélka v Senátu a vyhrožuje, že reformy po volbách zruší. To je vrchol politického populismu. To je vrchol politické nezodpovědnosti!

Když chceme něco udělat sami na základě naší vůle, je sociální demokracie proti. Když nám úplně totéž nařídí Evropská unie, nadšeně to chválí. Bylo by však poctivější, kdyby svůj proevropský nadšenecký entuziasmus prokázala podporou úspor a reforem už nyní, jinak se jedná z jejího pohledu jen o pouhé politikaření.

ČSSD navíc jedná v rozporu s míněním vlastních europoslanců a dokonce s míněním jejích tradičních politických souputníků, tedy odborů. Ostatně i Richard Falbr, ve kterém se spojuje obojí, souhlasí s tezí, že každá budoucí evropská socialistická nebo sociálnědemokratická vláda v zemích, které budou přímo účastny fiskálního paktu, nebude moci provádět socialistickou nebo sociálně demokratickou politiku.

V lepším případě, když ne neznalost nebo politikaření, je tady možná další důvod tohoto nekonzistentního chování sociální demokracie. Možná chápe, že bez šetření to ani ona nezvládne a počítá pravděpodobně s tím, že odpovědnost za nepopulární kroky přenese na požadavky Evropské unie. Podobný alibismus by u ní nepřekvapil, ale její voliči by s tím měli být včas srozuměni.

Tolik úvodem, dámy a pánové, evropské okénko proto, jelikož všechny evropské země čelí novým výzvám, Českou republiku nevyjímaje. Reforma sociálního systému patří mezi tyto výzvy, stejně jako například důchodová nebo zdravotní reforma.

Evropa má jako celek v porovnání s jinými kontinenty nejnižší porodnost. Česká republika patří mezi země jen s průměrnou úrovní porodnosti a nedá se předpokládat, že by v nejbližší době došlo k radikálnějšímu obratu. Obyvatelstvo Evropy navíc stárne nejrychleji ze všech kontinentů. Tento demografický vývoj nelze zamlčet, nelze ho vysedět anebo se dokonce tvářit, že neexistuje.

Pokud byl vývoj porodnosti od roku 1990 velmi negativní, tak naopak vývoj průměrné délky života byl u nás v této době nad očekávání pozitivní. Projevilo se mimo jiné zlepšování životních podmínek a kvalitnější a dostupnější zdravotní péče. Z pohledu průměrné délky života je velmi zajímavé, že do roku 1960 patřilo tehdejší Československo v Evropě ke špičce. Od roku 1960 však začala průměrná délka života stagnovat (zejména u mužů) a její růst se obnovil až po roce 1989. Průměrná délka života v České republice se začala po roce 1990 přibližovat průměrné délce života původní evropské patnáctky, i když jsme se ještě zdaleka nedostali na pozici, kterou jsme měli z hlediska mezinárodního srovnání v evropských žebříčcích v průměrné délce života v roce 1960.

V roce 2020 se dá podle demografických prognóz předpokládat, že obyvatelé ve věku 60 let a starších bude představovat zhruba 27 % naší populace. V roce 2050 stoupne tento podíl lidí ve věku 60 let a více na téměř 40 % populace. Bude přitom klesat podíl ekonomicky aktivních lidí. Tento demografický vývoj bude mimo jiné znamenat, že se budou zvyšovat nároky na sociální služby. Sociální systémy se tomu musí přizpůsobit, jinak nebudou finančně dlouhodobě udržitelné.

Jsem rád, že se koalice dokázala shodnout na sociální reformě, která vychází z dlouhodobých ideových postulátů Občanské demokratické strany. S reformou sociálního systému jsme začali už v roce 2008 a v současné době ji dokončujeme. Obsahuje všechny prvky, na kterých jsme stavěli už v minulém volebním období. Změny v sociálním systému vedou k jeho zjednodušení, v jeho větší adresnosti vyplácení dávek, vyšší motivaci hledat si práci, pružnějšímu pracovnímu trhu a větším postihům při zneužívání sociálních dávek a práce načerno. Zároveň usilujeme o systém co nejvstřícnější vůči rodinám s dětmi.

Právě zahájení reforem v minulém volebním období dnes vede finanční trhy a renomované zahraniční instituce k příznivému hodnocení naší ekonomiky a pozitivnímu ratingu ČR. Jen v letech 2008 – 2010 jsme ušetřili na sociálních mandatorních výdajích 100 miliard korun. Dnes pokračujeme v brzdění růstu sociálních výdajů a ve směřování k větší efektivnosti a úspornosti sociálního systému.

V této souvislosti oceňuji, že někteří naši stávající koaliční partneři a politici, kteří ještě v době vlády Jiřího Paroubka prosazovali prudké navýšení sociálních výdajů, dnes společně s námi tento negativně nastavený trend napravují. Jsem rád, že šli do sebe.

Jako premiér nemohu pominout skutečnost, že umělecký dojem tohoto procesu poněkud kazí technické problémy při výplatě sociálních dávek. Garanci, že se náběh nového systému podaří zvládnout už od ledna letošního roku, dával opakovaně koaličním partnerům pan ministr práce a sociálních věcí. Chci věřit, že pan ministr veškeré pochybnosti o fungování nových technologií v co nejkratší době rozptýlí a odstraní.

Nadále budeme prosazovat prohlubování adresného vyplácení sociálních dávek a přenášení podpory rodin s dětmi do daňové oblasti. Je lepší snižovat míru přerozdělování, nechat rodinám nízké daně a tím i více peněz, než jim je vzít a následně vyplácet v dávkách. V této souvislosti musím konstatovat málo známou věc, že rodiny s dětmi dnes platí v České republice podle údajů OECD nejnižší daně z příjmů v celé Evropě.

Česká republika je jedinou zemí Evropské unie, kde rodina s dvěma dětmi a jedním zaměstnaným členem, a tím druhým například na mateřské nebo na rodičovské, v průměru v souhrnu se stejně vydělávajícím jednotlivcem od státu více dostává, než do něj vkládá. Peněžní dávky jsou v tomto případě vyšší než daň z příjmů zaměstnanců a příspěvku na sociální zabezpečení. Rozdíl mezi tím, kolik zaplatí samostatně žijící a kolik manželský pár se dvěma dětmi, je v České republice spolu s Lucemburskem nejvyšší. To vše svědčí o tom, že Česká republika disponuje jedním z nejprorodinnějších sociálních a daňových systémů v rámci Evropy. A je to výsledek reforem, které prosadili občanští demokraté.

Zavedení rovné daně s daňovými bonusy a slevami bylo mimořádně výhodné především pro nízkopříjmové rodiny s dětmi. Čili nikoliv pro bohaté, jak demagogicky tvrdí levice, ale naopak právě pro nízkopříjmové skupiny s dětmi. Zrušení tohoto systému by znamenalo nikoliv dopad na bohaté, ale právě na nízkopříjmové rodiny s dětmi. Jejich příjmy byly po odpočtu všech daňových slev zatíženy nízkou až nulovou daní. Bezmála čtvrtina rodin s dětmi dosáhla na tzv. daňový bonus, takže jim byly vyplaceny různě vysoké částky z titulu daňového zvýhodnění na děti. Tyto domácnosti tak v mnoha případech měly vyšší čistý příjem než příjem hrubý. Zvýšení daňových slev tak do jisté míry kompenzovalo dopady reformy v oblasti sociálních výdajů, především zvýšení nižší sazby DPH, a v současné době v tomto trendu pokračujeme.

Není tedy pravda, jak demagogicky tvrdí opozice, a já to chci znovu zdůraznit, že děláme reformy pro vysokopříjmové skupiny, jsou to reformy, na kterých nejvíce vydělaly rodiny s dětmi a především ty nízkopříjmové. O tom svědčí i další údaje. Před změnami sociálního a daňového systému, tedy v roce 2007, činil podíl rodin s dětmi, kde příjem na hlavu dosahoval více než 10 tisíc korun, 42 %. Za pouhé dva roky po provedení těchto reforem jich bylo v naší zemi už 61 %. Jejich počet tedy v této době vzrostl o polovinu, což je dalším dokladem, že neděláme tyto změny pro bohaté, ale právě pro rodiny s dětmi .

Zároveň platí, že mezi roky 2005 – 2010 nepřetržitě rostly čisté příjmy rodin s dětmi. V tomto období stouply zhruba o jednu třetinu. V roce 2009, tedy v době hospodářského propadu, vzrostly čisté příjmy domácností s dětmi o téměř 7 procent. I to je dokladem, že nežijeme ve „zbídačené zemi“, jak by nejraději Českou republiku vylíčili naši oponenti.

Musíme se však dívat dopředu a nezastavit se na místě. Pokles výkonnosti hospodářství Evropské unie se nevyhnutelně musí odrazit i v naší ekonomice. Proto musíme pokračovat ve strukturálních reformách. Nemusíme však jít tak daleko, abychom snižovali důchody, sociální dávky a platy o desítky procent, jako je vidět v některých jiných zemích, které včas nereagovaly na varovné signály a nebyly ochotné včas začít s vlastní modernizací a se strukturálními reformami.

Nebráníme se diskusi o dalším posilování adresnosti sociálního systému při současném přenášení podpory rodin s dětmi do daňové oblasti. K diskusi je například problematika zúžení okruhu příjemců přídavků na děti při současném posílení daňového zvýhodnění dětí zvýšením slev a bonusů, úspory v systému příspěvku na péči nebo zjednodušení dávek v hmotné nouzi.

Kromě nízkých daní z příjmů rodin s dětmi patří mezi nejvýraznější prvky podpory děti na evropské poměry velmi vstřícný model mateřské a rodičovské. Od nového roku platí pružnější pravidla pro čerpání rodičovského příspěvku, kdy je možné volit jeho výši a délku čerpání podle potřeby, nadále maximálně do 4 let věku dítěte. Posilujeme tak svobodu volby při slaďování profesního života a péče o děti. Nadále můžeme tento systém zpružňovat, například možností čerpání příspěvku přerušit až do 5 let věku dítěte.

Mezi přetrvávající problémy patří v některých lokalitách nedostatek míst v předškolních zařízeních. Vzhledem k proměnlivému vývoji porodnosti nejsme stoupenci masivních dotací ze státního rozpočtu na budování veřejných státních školek a jeslí. Dlouhodobě naopak podporujeme alternativní formy péče o děti. Firmy, obce a neziskové organizace budou moci zřizovat předškolní zařízení od miniškolek v počtu 4 dětí po školky o velikosti celé třídy za jednodušších hygienických, prostorových a dalších souvisejících podmínek. Podporujeme i různé formy individuálního hlídání dětí v rodinném prostředí.

Stárnutí obyvatelstva a především do postupný výrazný nárůst občanů starších než 80 let, chci připomenout, že v roce 2040 jich bude více než jeden milion v naší zemi, vyvolá zvýšení nákladů na sociální služby. Občanští demokraté budou jako konzervativní strana vždycky upřednostňovat péči o seniory v přirozeném domácím prostředí před ústavní péčí. Systém sociálních služeb přitom musí být efektivnější. Nesmí docházet k tomu, že část nemalých finančních prostředků vkládaných do této formy sociální podpory není využívána k původnímu účelu nebo ji dostávají ti, kteří ji nutně dostávat nemusí.

Chceme definovat, za co a komu stát platí v systému sociálních služeb. Zároveň považujeme za účelné, aby byl tento systém stabilnější. Proto navrhneme změnu financování sociálních služeb z veřejných rozpočtů tak, aby bylo možné plánovat poskytování sociálních služeb na základě výběru a soutěže na nejméně tři roky a ne pouze z roku na rok, jako doposud.

Obdobným způsobem nahlížíme na problematiku opuštěných dětí. Podporujeme snížení počtu dětí v ústavech, který je u nás trvale příliš vysoký. Mimo rodinu by mělo být dítě odebráno jen zcela výjimečně. Pěstounská péče v rodinném prostředí je pro vývoj dětí vhodnější a pro stát levnější.

Silným tématem občanských demokratů byl a stále je boj proti zneužívání sociálních dávek. Zavedli jsme formu nepeněžního plnění dávek v hmotné nouzi pro ty, kdo tyto dávky zneužívají například za nákup alkoholu nebo na gamblerství. Vážeme výplatu dávek na účel jejího poskytnutí. Například dávka na bydlení půjde přímo za majitelem bytu.

Chceme ještě zpřísnit vazbu sociálních dávek na školní docházku dětí. Zamezíme zneužívání doplatku na bydlení majiteli některých ubytoven, kteří nastavují svým klientům několikanásobně vyšší nájemné, neodpovídající kvalitě a velikosti bydlení. Tento doplatek bude zastropován.

Naším programem bylo vždy učinit sociální systém více motivující, aby se vyplácelo hledat práci, třeba méně placenou, než setrvávat v sociální síti. Nezaměstnaní dostanou nabídku pracovních aktivit, které budou podmiňovat pobírání sociálních dávek. Na druhé straně podporujeme nové formy práce, tzv. prostupné zaměstnávání. Na veřejnou službu navážeme veřejně prospěšnými pracemi a podporovanými pracovními místy na limitovanou pracovní dobu, a umožníme tak přechod na trh práce. Zaměstnávání sociálně slabých skupin podpoří různé formy sociálního podnikání s vazbou na veřejné zakázky.

Budeme prosazovat, aby sociální bydlení mohli kromě obcí za výhodných podmínek nabízet i soukromí vlastníci. Zavedeme vícestupňový model prostupného sociálního bydlení, které bude časově limitované a podmíněné i povinností podílet se například na údržbě nebo provozu nemovitosti.

Mohl bych ve výčtu navrhovaných opatření pokračovat, ale od toho tu jsou i další vystupující. Dnes nás už žádná revoluce v sociálním systému nečeká. Musíme pouze vnímat ekonomickou realitu a být schopni adaptovat se na aktuální situaci. To je nezbytné v době, kdy například není zcela jasné, jak se bude vyvíjet eurozóna. Nelze ve střednědobém výhledu spoléhat na to, že nás čeká období vysokého nebo vůbec nějakého hospodářského růstu. Evropa narazila na svůj strop a bude v nejbližších letech spíše stagnovat. To se nevyhnutelně odrazí v přístupu všech vlád v domácí politice.

Postupné změny jsou méně bolestivé, i když nejsou pochopitelně zcela bezbolestné, než vynucená razantní změna, která by vedla ke skokovému zhoršení životní úrovně většiny obyvatel.

Zodpovědné vlády budou hledat a nacházet rovnováhu mezi příjmy a výdaji státu. Nezodpovědné vlády budou slibovat vyšší sociální dávky, měkčí a méně motivující sociální systém a strkání hlavy do písku před reformami - zkrátka projídání budoucnosti.

Stát se musí v přeneseném slova smyslu chovat jako rodina. Nemůžeme si žít nad poměry, nebezpečně se zadlužovat na úkor na příštích generací a potom se případně divit a protestovat, pokud by správu nad naší ekonomikou převzaly například některé zahraniční instituce. V některých zemích v Evropské unii zavádějí mnohem tvrdší opatření, dramaticky tvrdší opatření, než kdy připadalo v úvahu v České republice.

Ano, můžeme se v takovém případě dočkat pomoci, ale žádná pomoc není zadarmo. Zaplatí ji všichni spoluobčané, především ti sociálně nejpotřebnější. To je cesta, kterou Občanská demokratická strana nechce připustit. Proto provádíme reformy, proto v nich budeme pokračovat, protože je to správně pro tuto zemi, pro její budoucnost a pro nás, deset a půl milionů lidí, kteří v ní žijeme.

Děkuji za pozornost a přeji dnešní ideové konferenci úspěch.