Nechtěla jsem spoléhat a hystericky reagovat na mediálně extrahované informace v podobě skandálně znějících článků ve smyslu „vyvezeme bezdomovce za Prahu". Rozhodla jsem se seznámit s proklamovaným Akčním plánem, přečetla si tiskovou zprávu magistrátu, vyslechla si rozhovor s radním Jiřím Janečkem a jeho oponenty na Českém radiožurnálu i v Událostech a komentářích na ČT 24. Tyto zdroje informací ve mně nevzbudily ani dramaticky negativní, ani pozitivní dojmy. Přesvědčily mě však především o tom, že v celé široké problematice bezdomovectví se nejedná o nic zásadně významného, co by mohlo pomoci problém nějak výrazně řešit.

Občané Prahy vnímají problematiku bezdomovectví i podle magistrátních průzkumů jako velmi zásadní. Proto je určitě každý krok a snaha o to, posunout řešení tohoto problému zase o kus dál, v zásadě pozitivní a přínosný, byť se může jednat o návrhy do jisté míry kontroverzní. Minimálně rozpoutávají tolik potřebnou diskuzi nad nutností změn a nových řešení, protože je evidentní, že stávající systém problematiku příliš úspěšně neřeší. Plánovaný Janečkův tábor, kde by mohli bezdomovci přespávat i v podnapilém stavu tak může být skutečně typem služby, který si mezi bezdomovci najde svoji klientelu. Otázkou však je, zda je tento nápad skutečně natolik efektivní, aby si zasloužil takovou pozornost a podporu 6 mil. korun ročně z Magistrátu hlavního města Prahy. A  proč radní Janeček přichází s Akčním plánem až teď, když už je hotový tři roky? Na druhou otázku zní odpověď jednoduše: Zbývají necelé dva měsíce do voleb.  Na otázku první odpovídám v následujících čtyřech bodech.

1) Bezdomovectví jako osobní problém - Každý z nás se může stát bezdomovcem, tím spíše v dnešní nejisté době. Všeobecně tak víceméně panuje shoda na tom, že dostal-li se někdo do tíživé situace, zaslouží si pomoc. Ta by měla být nastavována tak, aby jak kapacitně, tak strukturou, odpovídala potřebám cílové populace a aby zohledňovala různé stupně resocializace a respektovala specifika nehomogenní populace bezdomovců. A zde narážíme na první problém.  Potencionálně by zde mohl být prostor i na Janečkův tábor, avšak při navrhování optimální struktury služeb by měli mít důležité slovo skutečně organizace, které s bezdomovci dlouhodobě pracují. Vážně by se tedy měly brát zejména výhrady: centralizovat patologické jevy na jedno místo jde nejenom proti novodobým trendům sociálních politik a sociálních služeb, ale že tato koncentrace může zakládat na další problémy. Variantou by tak měla být spíše decentralizovaná denní centra poskytující lékařské ošetření a hygienickou očistu či noclehárny, která budou přístupná na řadě městských částí a kam by sociální pracovníci bezdomovce motivovali. Chybí zde ale pravděpodobně i specializovanější zařízení jakými jsou například azyly pro seniory či pro psychicky nemocné, kde se již nedá předpokládat se zapojením do pracovního procesu.

2) Bezdomovectví jako problém ostatních - Řekneme-li, že občany obtěžuje bezdomovectví, není tím pravděpodobně myšleno bezdomovectví jako takové (tedy sama situace, že někdo ztratil střechu nad hlavou), ale často s ním spojené doprovodné negativní jevy (např. popíjení alkoholických nápojů, žebrání, bivakování, apod.). První rozměr problému, to že někdo přišel o domov, by měli řešit právě různé úrovně sociálních služeb. Druhý rozměr problému - protiprávním jednání a nedodržování platných zákonů a vyhlášek - by měla intenzivně řešit především policie. A zde je další problém, praxe jej totiž odlišná. Řada protiprávního chování je ze strany strážníků ignorována jednak proto, že se jim do komunikace s bezdomovci často vůbec nechce (už vůbec se jim je nechce přivádět na služebnu) a také proto, že ukládání finančních pokut vidí jako naprosto zbytečnou činnost, když je zcela zřejmé, že nemohou tuto částku nikdy vymoci. A to je potřeba změnit. Je potřeba, aby pracovníci bezpečnostních složek v terénu tuto činnost nejenom aktivně vykonávali, a to by měla být jedna z klíčových úloh např. i do budoucna zřízené metropolitní policie, ale aby se také mohli více uplatňovat sankce, které budou vymahatelné a budou tedy plnit svůj účel (např. možnost využít místo uložení pokuty alternativní trest např. v podobě veřejně prospěšných prací.)

3) Spolupráce sociálních a bezpečnostních složek - Aby se dosáhlo skutečně synergického účinku bodu 1 a 2 je potřeba, aby spolu příslušníci bezpečnostních složek a pracovníci sociálních služeb v co největší míře kooperovali. Není možné, aby strážníci, kteří vymáhají veřejný pořádek (a např. sankcionují bezdomovce za obstarávání si obživy žebráním či krádežemi) nenabízeli těmto osobám zároveň alternativu jejich konání (pomoc v zařízeních sociálních služeb, spolupráci s terénními sociálními pracovníky), stejně jako není možné, aby pracovníci v sociálních službách brali policii, která za peníze daňových poplatníků chrání majetek a bezpečí nás všech, jako úhlavního nepřítele. Domnívám se, že solidarita s někým, koho postihla těžká životní situace v podobě ztráty domova, spočívá v tom, že je mu z veřejných zdrojů poskytována pomoc, nikoli v tom, že jsou tolerovány jeho přestupky.

4) Počátek problému začíná dříve - Už tak je problematika bezdomovectví dost složitá, přesto je potřeba zaměřit náš pohled ještě dále a zeptat se zda opravdu děláme maximum pro to, aby se např. děti odcházející z dětských domovů byly schopny integrovat do běžného života, či zda se dostatečně věnujeme prevenci proti vystěhování tak, jak je tomu např. u našeho sousedícího Rakouska. Ano, je to velmi složitá problematika a myslím, že to je to jediné na čem se prozatím všechny strany shodnou. Shodnout by se měly ale především také na tom, že právě proto je nutné se mu začít velmi intenzivně věnovat.

Jana Pařízková, expertka na sociálně patologické jevy, pražská zastupitelka za VV

Dále čtěte:

• Bezdomovce by mohla hlídat ABL. Janeček to nevyloučil
• Laudát (TOP 09): Pražský magistrát plánuje sociální inženýrství