První týden v novém roce 2012 byl nezvykle nabitý událostmi. Svou prezidentskou kandidaturu podle očekávání oznámil Jan Fischer. Nikoho, kdo alespoň trochu zná politickou násobilku, to nemohlo překvapit. J. Fischer si jako premiér úřednické vlády – a je celkem lhostejné, zda oprávněně či neoprávněně – získal slušnou popularitu. Nemusel vlastně nikdy za patnáct měsíců, co byl předsedou vlády, dělat kontroverzní rozhodnutí. Vše za něj musel odpracovat někdo jiný.

Ty zájmové skupiny – mezinárodní i domácí – které mají zájem na tom, aby byl J. Fischer českým prezidentem, udělají pro jeho zvolení všechno. Nechci se mýlit, ale vůbec mě nepřekvapí, když Babišovo bezprogramové „hnutí“ teď konečně získá program. A tím programem bude v prvé fázi prosadit zvolení J. Fischera prezidentem. A v druhé fázi – po prezidentské volbě – půjde o to vytvořit silnou prezidentskou stranu…

Ministerstvo zahraničí pod vedením K. Schwarzenberga udělalo velmi kontroverzní krok. Udělilo politický azyl O. Tymošenkovi. Chápu, že je v politice občas nutné dělat pragmatické, ba cynické kroky. Dobrá, O. Tymošenko zřejmě přinese do republiky nemalé finance. Ale přirovnávat tento cynický krok české vlády s udělením československého státního občanství Heinrichu Mannovi ve třicátých letech, jak to učinil J. Hanák v sobotním Právu, to je vrchol nevkusu a hloupost. A také čin nesmírně podceňující inteligenci čtenářů.

A konečně, druhou ukázku pokleslosti dnešního novinářského řemesla v zemi předvedlo opět sobotní Právo. Ve „vlastní zprávě“ přineslo „informaci“, že poslanec Škárka se snažil uplatit starého obchodního přítele Víta Bárty, aby mu dal kompromitující informace právě na Bártu. Výňatky z nahrávky (jistě pečlivě upravené) se všemi rysy jasné provokace, pořízené Bártovým přítelem ale nic takového explicitně nedokazují.

A tak bylo třeba vše trochu v headlinu článku dezinterpretovat. Je smutné, k čemu se Právo propůjčuje.

A co na to iniciátor celé intriky, V. Bárta? Prý by si policie měla na Škárku posvítit, vždyť přece organizoval proti Bártovi puč ve Věcech veřejných. Asi nejlépe Škárku hned odvést bez soudu na popravu.

Co je ovšem smutné, je to, že nikdo z médií, které tento tragikomický Bártův výrok otiskly, se nezmohl na komentář. Například, že v demokracii je politický boj běžný a že nepřijatelné jsou jen „obálkové metody“, k nimž se Bárta uchýlil. A korupčníkem byl, jak se zdá, Bárta a nikdo jiný. Škárka a další dva poslanci VV měli jen odvahu to zveřejnit.

Po takové Bártově politické eskamotáži, kdy mu tak silně záleží na zkompromitování Škárky, si říkám: sakra, na tom Škárkovi něco je.

Jiří Paroubek