V uplynulých dvaceti letech – zejména v jejich první polovině – jsem býval v zahraničí většinou žádán o to, abych hovořil o problémech transformace, kterou tehdy na své cestě z komunismu k systému parlamentní demokracie a tržní ekonomiky musely podstoupit bývalé komunistické země, včetně České republiky. Tato zcela unikátní a svou podstatou revoluční historická fáze je již sice za námi, ale přesto jsem přesvědčen, že by zkušenosti, které jsme tím získali, neměly být úplně zapomenuty.

Respektuji název Vaší dnešní konference a Váš zájem o naši zkušenost – jak jste mi napsali ve svém pozvání – s přechodem z tradiční průmyslové na moderní „znalostně (či snad vědomostně) založenou ekonomiku“. Patrně Vás ale zklamu, neboť nemohu zamlčet, že v myšlenku „vědomostní“ ekonomiky nevěřím a když řeknu, že jsme ani před 20 lety určitě neměli sebemenší ambice něco takového budovat. Našim historickým úkolem tehdy bylo přeměnit zcela iracionální a zcela neefektivní centrálně plánovanou, semiautarkní, státem zcela vlastněnou ekonomiku na ekonomiku tržní, založenou na soukromém vlastnictví, s minimem vládních zásahů a s otevřenými hranicemi vůči celému světu.

Vzhledem k tomu, že jsme téměř půl století na vlastní kůži prožívali onen komunistický „experiment“, jsme ještě dnes velmi citliví na některá slova a pojmy. Žili jsme tehdy ve světě detailního plánování, „národních průmyslových politik“ a všemožných „rozvojových politik“, jak Vy to dnes nazýváte, a naše zkušenost ukazuje, že to nefungovalo. Nechtěli jsme proto opakovat své předešlé chyby, nechtěli jsme ale ani začít dělat chyby nové, které by byly založeny na ambicích opět řídit ekonomiku shora. Chtěli jsme nechat ekonomické subjekty, aby se samostatně rozhodovaly o tom, kam, jak, v jaké oblasti či v jaké zemi investovat. Ekonomiku jsme liberalizovali, deregulovali jsme ji, odstranili jsme z ní obrovské dotace, které ji ničily a neměli jsme v úmyslu ji začít znovu řídit jinými, možná modernějšími, ale stále byrokraticky či technokraticky a nikoli ekonomicky koncipovanými prioritami.

Věděli jsme dobře, že neexistují žádná „magická“ odvětví, která by mohla spasit naši nefunkční a zastaralou ekonomiku. Věděli jsme, že chybou nebylo to, že jsme v minulosti měli „špatná“ odvětví, ale to, že byla neefektivnost v ekonomice jako celku. Museli jsme restrukturalizovat celou „starou ekonomiku“, nejen se orientovat na „novou ekonomiku“, jak se nyní módně říká. Věděli jsme, že je zcela klíčová konkurence (jak domácí tak zahraniční), neboť platí známá teze, že „bez konkurence neexistuje ani konkurenceschopnost“.

Naším ekonomickým programem proto bylo privatizovat a deregulovat, zavést konkurenci, zajistit makroekonomickou stabilitu, minimalizovat inflaci (po desítkách let, kdy jsme administrativně stanovovanými cenami ztratili jakýkoli kontakt s ekonomickou realitou). Nepokoušeli jsme se říkat firmám, co mají dělat. Chtěli jsme, aby samy měly možnost nacházet si své komparativní výhody. Věřili jsme v jejich racionální chování – za předpokladu, že je necháme volně se rozhodovat. Jako ekonom věřím v efektivnost skutečné tržní ekonomiky a nevěřím na módní adjektiva, která jsou k ní přidávána – jako sociálně tržní ekonomika nebo informační či znalostní ekonomika.

Nedávná krize nám v tomto ohledu poskytla další jasný signál. Přinejmenším v Evropě platí, že se s krizí vypořádaly mnohem lépe země, které nepodlehly módním lákadlům deindustrializace, než země, které se spoléhaly na sektor služeb a na podporu nejmodernějších a nejsložitějších technologií. Solidní a široce rozvětvená průmyslová základna se ukázala být nespornou výhodou.

Václav Klaus, úvod projevu na 13. konferenci Rady pro spolupráci v Zálivu, Rijádské mezinárodní kongresové a výstavní centrum, Rijád, 17. ledna 2012

Překlad z angličtiny publikován v Lidových novinách dne 18. ledna 2012.